Vznik skupiny Máj 57 byl podmíněn specifickou politickou situací v tehdejším socialistickém Československu. Po smrti Stalina a především po XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956 došlo k jistému uvolnění režimu a snahy reformovat stávající instituce na sebe nenechaly dlouho čekat. V rámci již probíhající restrukturalizace Ústředního svazu československých výtvarných umělců (ustaveného v roce 1949) vznikly nyní dvě nové výběrové (tedy už nikoli všeobecné) organizace: Svaz československých architektů a Svaz československých výtvarných umělců, při jehož zakládání byla formulována myšlenka “volných ideových skupin umělců”. Předmětem diskuse mezi těmito skupinami mělo být hledání té nejlepší podoby socialistického realismu a umění tedy stále mělo být “obsahem socialistické a formou národní”, nicméně možnost sdružování umělců podle jejich názorové orientace byla už sama o sobě velkým krokem kupředu, který v důsledku umožnil i založení skupiny Máj 57.
Ustanovení skupiny oznámili Svazu československých výtvarných umělců a časopisu Výtvarná práce teoretik František Dvořák a umělec Ladislav Dydek koncem roku 1956, název Máj 57 tedy kolektiv umělců přijal později. Jádro skupiny tvořili Richard Fremund, Jitka Kolínská, Jiří Martin a Robert Piesen, k nimž se postupně připojili umělci z dalších okruhů. Na první skupinové výstavě nazvané Mladé umění v Obecním domě hlavního města Prahy v květnu roku 1957 vystavovali kromě zmíněných umělců také Jiří Balcar, Andrej Bělocvětov, Vlastimil Beneš, Běla Čermáková, Libor Fára, Richard Fremund, Miloslav Hájek, Dagmar Hendrychová, František Chaun, Miloslav Chlupáč, Marie Martinová, Jiří Winter Neprakta, Vojtěch Nolč, Dora Nováková, Zdeněk Palcr, Stanislav Podhrázský, Jiří Rathouský, Zbyněk Sekal, Jaromír Skřivánek, Miroslav Vystrčil a Karel Vysušil. V průběhu let se na skupinových výstavách objevovali noví umělci (v roce 1964 se skupinou vystavovali např. Theodor Pištěk, Jan Svoboda či Jan Švankmajer), někteří se společných aktivit dále neúčastnili.
Máj 57 nebyl skupinou ve smyslu kolektivu se specifickým programem a vlastní identitou nadřazenou jednotlivým členům. Šlo o velmi volné uskupení, které účast na svých výstavách nepodmiňovalo žádnými konkrétními závazky. Co se naopak cenilo nejvíce, byl rozvoj individuálního stylu navazujícího na směry moderního umění a tvůrce, jako byli Václav Špála a Bohumil Kubišta, či Henri Matisse a Pablo Picasso. Jejich programem bylo úsilí o svobodu a jedinečnost uměleckého výrazu a vědomí kolektivního odhodlání jistě dodávalo členům skupiny tvůrčí sebevědomí. I díky tomu můžeme v pracech těchto umělců sledovat postupné slábnutí dogmatu socialistického realismu a oživování forem modernismu, přičemž mnozí v této době začali opouštět figuraci a klasické žánry ve prospěch abstrakce. Obecně bývají tyto tendence v umění 2. pol. 50. let označovány termínem “krotký modernismus”. Prorežimní kritikové samozřejmě tento proud ve výtvarném umění, který členové skupiny reprezentovali, zcela odmítali, neboť nenaplňoval státní představu o poslání umění, nicméně objevily se i kladné recenze. Na straně odpůrců stál například Otakar Mrkvička, jehož postoj k Máji 57 vysvětluje skutečnost, že byl ještě v 50. letech věrný mottu Devětsilu “Mimo komunismus není modernost.” Na první výstavě skupiny mu paradoxně chyběl moderní světový názor a vadil mu přílišný subjektivismus umělců [Otakar Mrkvička, Mladí z Máje 57, Literární noviny VI, 29.6.1957.]. Naopak Petr Wittlich a Josef Krása ocenili konfrontaci myšlenek, kterou výstava přinesla, a snahu umělců o aktuální a živé vyjádření v návaznosti na výtvarné problémy 20. století [Josef Krása – Petr Wittlich, K výstavě mladých, Výtvarná práce V, 1957, č. 12, s. 9.].
Mezi výrazné osobnosti Máje 57 patřil bezesporu malíř Robert Piesen, jehož tvorba se již v 50. letech, než se zařadil mezi důležité představitele českého informelu, vyznačovala symbolismem a hlubokou emocionalitou. Jeho stylizované melancholické krajiny vyjadřují osamělost a cit pro přírodu a předznamenávají jeho tíživé abstraktní malby následujících let. Jiří Martin si pro své obrazy vybíral poměrně tradiční, ověřené náměty, nicméně invencí nešetřil co se týče práce s barvou. Pracoval s velmi výraznými barevnými tóny, které aplikoval ve světlem nemodelovaných plochách. Svým koloristickým nadšením a současně opuštěním snahy o věrnou nápodobu modelu navázal na modernistické formální experimenty a snad předejal konceptuální přístupy v rámci (geometrické) abstrakce rozvíjející se v dalších dekádách. Barvy se nebál ani Richard Fremund, který ve svých krajinách a vedutách namísto plochy akcentoval obrysy, přičemž jeho scenérie často postupně přechází do více či méně ornamentálního, repetitivního motivu. Spojení mezi Martinem a Fremundem svým způsobem představuje Libor Fára, který chladná pole čisté barvy členil do racionálně organizovaných, dekorativních, nicméně stále zobrazivých maleb zátiší a interiérů. Přesvědčenými figuralisty skupiny (alespoň v době jejího založení) pak byli Andrej Bělocvětov, Miloslav Hájek či Miloslav Chlupáč, ovlivnění novou věcností i Picassovým neoklasicismem. Směrem expresivní abstrakce se jako jeden z prvních vydal Jiří Balcar, brzy následován například Bělou Čermákovou.
Skupina Máj 57 byla svědkem i dokladem politických a společenských změn, bez nichž by se tendence v mladém výtvarném umění navazující na vzory modernismu nemohly plně rozvinout – při nejmenším ne za institucionální podpory a účasti veřejnosti. Její existence pomohla udržet při životě to, co bychom dnes označili za výtvarnou scénu – tvůrčí prostředí, v němž existuje názorový pluralismus a kde probíhá otevřená debata nad (nejen) uměleckými otázkami. Toto společenství jistě nemohlo fungovat ideálně, nicméně nastartovalo proces emancipace, který vyvrcholí v 60. letech. Poslední skupinová výstava proběhla v roce 1964.
[Faktografické údaje v textu jsou čerpány z výstavního katalogu Adriana Primusová – Marie Klimešová, Skupina Máj 57. úsilí o uměleckou svobodu na přelomu 50. a 60. let (kat. výst.), Císařská konírna Pražského hradu 2007.]
