Tomáš Vaněk patří ke generaci, která na českou výtvarnou scénu nastoupila v polovině 90. let. Jeho tvorbu bychom mohli charakterizovat jako zkoumání prostoru „mezi“ – mezi realitou a fikcí, mezi umělcem a divákem, mezi tvůrčím a rutinním přístupem, mezi soukromým a veřejným, mezi percepcí a vědomím – anebo taky mezi předmětem a jeho stínem.
Po absolvování AVU inicioval Vaněk se skupinou Bezhlavý jezdec (1999) projekt pro vývěskovou skříň v ul. Komunardů v Praze-Holešovicích (v rámci výstavy Umělecké dílo ve veřejném prostoru), jejímž smyslem bylo konfrontovat umělecké postupy s každodenním provozem ulice. V této aktivitě pak pokračovala i skupina PAS (2000), která ji rozšířila i do dalších evropských měst – jako formu konfrontace s jiným kulturním prostředím.
Otevřenost, jež charakterizuje tuto iniciativu, je typická i pro další Vaňkovy realizace, které označuje souhrnným názvem Participy. Jak sám název napovídá, Vaňkovi jde o zaktivování divákovy percepce a participace na čtení díla. Používá převážně techniku sprejování přes šablony – na zdech galerií i ve veřejných prostorách sprejuje reálně vyhlížející předměty, což vytváří určité napětí mezi realitou a fikcí. Sprejování přes šablony je sice metoda typická pro street art, Vaněk však zobrazuje předměty, jež do daného prostředí typicky patří (např. domovní zvonky – Particip č. 8, hydrant, elektrické osvětlení, přibitý hřebík atd.) anebo by na tom kterém místě teoreticky být mohly (nepatřičně působící chatařské dřevěné obložení v prostoru galerie – např. Veletržní palác, Futura), čímž vytváří posuny v našem vnímání a očekávání. Pro Vaňkův sprejerský přístup bychom si mohli vypůjčit definici lidského konání jakožto „taktiky“ od de Certeaua (Praxe každodenního života): na rozdíl od „strategie“, jež si nárokuje své vlastní místo, autonomní jazyk a svrchované postavení, taktika své vlastní místo postrádá, projevuje se v izolovaných akcích, využívá „příležitostí“, závisí na nich a je tak nevyhnutelně mobilní. Vaňkovy participy fungují podobně, jsou závislé na okolnostech, formou jednotlivých akcí vstupují do reálného prostoru a demonstrují, že „prostor je praktikované místo“ (de Certeau).
V jiném případě, v projektu „Moje Škoda“ (Particip 18), využil Vaněk součástek vlastního rozebraného auta jako šablon pro vytvoření nástěnného obrazu, v němž do plochy přestříkané obrysy jednotlivých součástek vytvořily kompozice takřka abstraktního rázu, funkční aspekt se změnil v čistě estetický, opět při zachování určitého napětí sféry „mezi“ – mezi dvěma způsoby čtení.
Příklady vskutku „participačního umění“ je Particip č. 67, kdy Vaněk zve diváky, aby se autorsky podíleli na pokračování komiksu, Particip č. 39, jakási sbírka popisů všednodenních situací, pocitů a paradoxů myšlení, jež nám všem zřejmě přijdou povědomé, anebo Particip č. 15, kdy si návštěvník Městské knihovny mohl pod skutečnou signaturou vypůjčit sešit s Vaňkem nasprejovanými šablonami. V posledně jmenovaném případě vstoupilo umělecké dílo do jiného systému a stalo se přímou součástí systému běžného provozu (opět tedy do jakéhosi hraničního území „mezi). V sešitech, které si bylo možné v knihovně zapůjčit, se Vaněk věnoval též možnostem percepce (proměny znaku při rychlém listování). To je princip, jenž využil i v Participu č. 14 (periferní animace šipky nasprejované na pilířích mostu Elektrické dráhy), a i později, při zkoumání limitů zorného pole.
V posledních letech se Vaňkův zájem obrátil i k referencím na avantgardní umění – například převedení vizuálních básní V. Burdy do reálné, trojrozměrné podoby (Otvory), anebo vytváření audiosituací s využitím binaurálních mikrofonů (např. Particip č. 93 pro Dům umění v Českých Budějovicích).Jako vzdálená ozvěna abstraktní malby působí zprvu vizuálně-hudební performance, tzv. Živá partitura, Vaňkova participace č. 52 (společný projekt s Tomášem Dvořákem aka Floexem), kde při živém koncertu různých interpretů snímá webová kamera jednoduché geometrické tvary, které Vaněk sprejuje na plátno, počítač je ve formě samplů ukládá, aby pak v druhé části performance Vaněk tyto fragmenty-samply znovu použil , různě je kombinoval a modifikoval, a spolu s improvizací hudebníků tak vytvářel novou, živou mixovanou hudbu – ukázky projektu zde:
www.muteme.cz/fx/web/live_score <http://www.muteme.cz/fx/web/live_score>.
Tomáš Vaněk je nositelem Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2001.
studia:
1990-1997 Avu Praha, ateliér Jiřího Sopka a Vladimíra Kokolii
ocenění:
Cena Jindřicha Chalupeckého 2001
tvůrčí pobyty:
ISCP, N.Y.C., USA, 2006
Camden Arts Centre, Delfina Studio Londýn, 2004, VB
Museums Quartier 21, Tranzit, Vídeň, 2003, Rakousko
Her und Hin, Kunstlerhaus Betanien, Schlos Solitude Stuttgart, Berlín, 2003, Německo
Headlands center for arts, San Francisko Kalifornie, 2002, USA
Tomáš Vaněk, Particip č. 57, Cover Art! 2007, přední strana časopisu Flash Art, česko-slovenská verze
č. 3-4, prosinec 2006 – únor 2007
Tomáš Vaněk, Reality TV, Mathieu Copeland, Flash Art, česko-slovenská verze
č. 3-4, prosinec 2006 – únor 2007
Barvy Laky Participy Zamalovávání Vzorník použitých sprejů , katalog, Praha 2002
Particip č.18, plakát jako přloha časopisu Umělec č. 1/2002
Havránek, Vít, Situace, okolnosti a participy, Umělec 1/02, str. 60-65
Vzdálené podobnosti Něco víc než kosmetika, katalog, Praha 2000
BJ (text Havránek Vít), Divus, katalog, Praha 1999
Havránek, Vít, Barvy, laky, Umělec 3/98, str.23
Váňa, Radek, T. Vaněk, Barvy laky, Detail 3/III, 1998, str. 2
Lindaurová, Lenka, BJ, nové tváře, Umělec 2/98, str.16-17
Vít Havránek: Participy Tomáše Vaňka - www.particip.tv