Práce Anny Ročňové se vyznačují citlivým přístupem k materiálu, který je vždy v těsném sepětí s přírodou. Ať už se jedná o skutečné přírodniny, nebo člověkem vyrobené materiály, Ročňová si pohrává s oboustranným tokem: vyjímá objekt z přírodní říše a navrací lidskou rukou přetvořené přírodniny (papír, textil, ale i umělejší materiály) do světa organických tvarů a zákonitostí. Často pracuje se sklem, keramikou, textiliemi, papírem, ale třeba i s plastovými síťkami od ovoce, s odpadními materiály, mýdlem nebo krémem na ruce. V jejích raných pracích, které vznikaly během studií (nebo těsně po nich) na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru Edith Jeřábkové a Dominika Langa, jde většinou o spojení zcela efemérní přírodniny, jako je uschlý list nebo stéblo trávy, se stylizovanou hmotou. Někdy se jedná jen o lehký kovový nebo i papírový či sádrový podstavec, jindy o symbiózu s autorsky pojatou keramikou nebo obarvenou textilií. Výsledkem jsou jak solitérní objekty, tak komplexnější instalace vytvářející imerzivní prostředí.
Ročňové tvorba původně situovaná do galerijního prostoru se postupně dostává také mimo něj. Autorku stále více fascinuje hranice mezi přírodním a umělým v přeneseném i doslovném slova smyslu. Zabývá se hranicí mezi městem a okolní krajinou, periferií, meziprostory. Územím nikoho, které už není lidmi užívaným prostorem, ale ještě není divokou přírodou. Důležitým mezníkem pro ni v tomto smyslu byla samostatná výstava v interiéru subtropického skleníku botanické zahrady na Albertově, kde se autorka zabývala péčí o „umělou přírodu“, vztahem rostlin a galerijní prezentace. Exotické rostliny coby stálé obyvatelstvo skleníku byly dočasně přesunuty na jarní slunce, zatímco skleník obydlely objekty Ročňové – tvary připomínající divotvorné rostliny, které ale byly vyrobeny převážně z kovových a plastových odpadů. Nad nimi se vznášely monumentální textilní vějíře připomínající podmanivost exotična, ale také všechny odvrácené stránky kolonizace a vynucených přesunů mnoha zástupců rostlinné říše – a nejen jí. Druhou fází výstavy bylo přenesení vějířů a některých objektů do project roomu pražské galerie Hunt Kastner, která tady sehrála roli mateřské galerijní půdy. Objekty navrácené do svého „domácího prostředí“ sloužily zároveň jako určitý dokument celého procesu.
Putování mezi skleníkem a galerií objekty Anny Ročňové postupně dovedlo úplně ven. V roce 2020 začala vznikat série Extended Nature, v rámci které autorka své práce umísťuje přímo do exteriéru. Obvykle si k tomu nevybírá malebné krajiny, jako spíš pozapomenutá a neopečovaná místa na kraji města, kde její objekty mohou působit jako rezidua lidské činnosti, jež se postupem času začala připodobňovat svému okolí a nabírat organické tvary. Z něčeho, co kdysi mohlo být odpadem, se tak stává podmanivý tvor žijící v těsné symbióze například se stromem, křovím, ovocem obsypanou větví. Tyto dočasné instalace mohou překvapit náhodné kolemjdoucí, ale jsou i součástí uměleckého provozu. Jednu z prvních realizací v této sérii autorka vytvořila ve spolupráci se sdružením Les, kdy v blízkosti kmenů smrků umístila objekty, jejichž tvar připomínal kamufláží skryté zbraně (Vzdoruj jako les, 2020).
V roce 2021 v rámci své účasti na Ceně Jindřicha Chalupeckého představila část své výstavy v Moravské galerii v Brně – s malou intervencí na stromě ve dvoře galerie – a část na pražské periferii. Návštěvnictvo se tam mohlo přijet podívat díky poskytnuté mapě nebo prostřednictvím doprovodné akce. V instalaci nazvané Jaro – Mizející tvary mohlo sledovat, jak efemérní objekty postupně překrývá bujnost po zimě se probouzející přírody. V následujících ročních obdobích pokračovala autorka letní sérií inspirovanou divokými barvami květin a ovoce, ale i procesy odkvětu a rozkladu. V pozdním podzimu umístila své práce do krajiny čekající na sníh, čímž opět zdůraznila procesualitu a výzvu k dlouhodobému pozorování, tak nevlastní uspěchanému digitalizovanému životu ve městě.
Instalace Ročňové v galerijním prostředí mají konzistentní, rozeznatelnou estetiku, ale postupně nabírají na monumentalitě a citlivé práci s prostorem. Například v rámci výstavy Tůně v pražské Galerii Kostka (2023) autorka na podlaze vytvořila obrovský kruh z tmavohnědého skládaného papíru – temnou tůni, kolem které rozprostřela sofistikované objekty spojující křehké přírodniny s industriálními materiály. Práce s vertikalitou i horizontalitou efemérním detailům umožnila plně se rozvinout, aniž by se ve velkém výstavním prostoru ztratily. Ročňová se v poslední době začala zabývat floristikou, technikami zastavujícími přírodní procesy a alterujícími práci s časem, formou a materiálem (např. Tiché aranžmá, 2024 nebo Gerbera se nezlomí, 2024). Autorčiny sochy a objekty, které začleňují floristické postupy, zdůrazňují etické a kulturní rozdíly obsažené v estetice a politice aranžování květin.
Pro Annu Ročňovou je příroda spíše partnerem než zdrojem materiálu. Skrze dlouhodobý vznik objektů, které jsou mnohdy opakovaně recyklovány a přetvářeny, napodobuje autorka přírodní procesy a zároveň u toho rozkrývá důležité principy: princip času, trpělivosti, vývoje i jasného plánu rozprostřeného do zdánlivě nepravidelných tvarů a dějů. Zároveň tato práce kontrastuje s rychlostí běžného života i umělecké produkce. Rozkrývá bolestivá témata lidských intervencí do přírody, extraktivismu, rozpadu a rozkladu. Důsledkem přitom není environmentální žal, ale spíš citlivé hledání a obnovování rovnováhy, v jakékoli formě je to ještě možné.
