Dagmar Šubrtová navštěvovala v letech 1993-1994 Výtvarný institut Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem Ateliér skla. V letech 1994-2000 pak studovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou Ateliér sochařství u Kurta Gebauera, kde poté v letech 2003-2013 působila jako odborná asistentka. Její tvorba vychází z média sochy. Pohybuje se od hmotných poloh přes nehmatatelné zdůraznění reality, která není prvoplánově viditelná. Zpracovává přírodniny, nalezené materiály a při jejich opracování využívá klasických sochařských technik. Tvoří volně mezi médii sochy, objektu, instalace a fotografie. Je pro ni důležitá vazba na okolí, ve kterém se pohybuje. Její tvorba je založena na intimitě a vzájemné úctě k prostředí, ve kterém žije. Dále je pro Dagmar Šubrtovou charakteristická důraznost na historické a sociální přesahy daného místa, které velmi zdařile dokáže přetavit do výtvarné podoby. Tak jak je pro ni významné rodné město Duchcov, tak se po přestěhování stalo Kladno. V Kladně je fascinována fenoménem těžby uhlí, což vychází z jejího působení v bývalém dolu Mayrau ve Vinařicích u Kladna. V letech 2002-2010 zde kurátorsky vedla Galerii Mayrau. Vedle bývalých horníků, kteří působí v Hornickém skanzenu Mayrau jako průvodci historií hornictví, celou řadu let připravovala kulturní program, výtvarné workshopy, plenéry a pravidelné výstavní intervence do prohlídkové trasy. Dagmar Šubrtová je velmi činná v oblasti kurátorství. Od roku 2000 také kurátoruje Galerii Makráč – výstavní síně Ústavu makromolekulární chemie AV ČR v Praze, která zde fungovala i v letech normalizace v kontextu undergroundu.
Dagmar Šubrtová ve své tvorbě využívá jemných intervencí do krajiny a také často formy site-specific instalací. Její akce, ve kterých figuruje sama jako symbol ženskosti, jsou mnohdy zachyceny fotografickým médiem a výstupním artefaktem se tak stávají fotografie. Její dosavadní tvorba by se dala shrnout do dvou klíčových období. První období je typické intervencemi do krajiny. V lese čechrá jehličí či březové větve, aby si z nich vytvořila hnízdo a uložila se do něj, autorka se tak stává středem díla a ukončuje jej – Hnízdo z roku 1996. Nebo svazuje trávu a vytváří jemné, intimní snopy, které v přírodě volně splývají s okolím, ale díky fotografickému zachycení se stávají uměleckým artefaktem – Tančící tráva z roku 1997. Nebo hledá neviditelné procesy kladenských hald. Na termosnímcích zachycuje neviditelné změny prohořívání hald – Tajemný oheň z roku 2008. Pro tuto její ranou etapu tvorby je signifikantní použití nalezených přírodních materiálů. Patří sem i výšivky, které vycházejí z její osobní mytologie. Zachycuje v nich každodenní realitu, lidová pořekadla a erotické touhy – Máj je lásky čas z roku 2005.
Druhé aktuální období tvorby Dagmar Šubrtové vychází obsahově z průmyslové krajiny. Charakterizuje jej výstava Ve vrstvách v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem v roce 2012, kterou kurátoroval Zbyněk Sedláček. Vystavila zde kresby a objekty z cyklu Nemísta. Reflektuje dvě podobné krajiny. Obě dvě mají pod sebou hnědé a černé uhlí, jejichž těžba je pro krajinu fatální a liší se povrchovou (hnědé uhlí) a hlubinnou těžbou (černé uhlí). Jak Severní Čechy – Duchcov, Ústí nad Labem, tak Střední Čechy – Kladno jsou dnes průmyslovými krajinami a autorka k nim má velmi blízký vztah. U obou krajin je přítomná síla přírody, která si dokáže vzít zpátky to, co potřebuje. Každý prostor má energii, kterou Dagmar Šubrtová dokáže velmi citlivě výtvarnou formou zdůraznit. Vrstvy lze interpretovat jako odkaz na paměť, která prožitky, zážitky vrství na sebe, tak materiálově s tím, že i materiál vytváří různé vrstvy a je proměnlivý. Kresba je pro Dagmar Šubrtovou základním prostředkem zachycení myšlenky. Na výstavě Ve vrstvách proto prezentovala i perokresby a kresby uhelným mourem. Navrátila se také k tématu ženského idolu v objektech vyrýpané Venuše, která opět odkazuje k mystickým místům. Další významnou výstavou je Severní obloha v Modřanské zvonici v Praze v roce 2014. Šubrtová vytvořila sérii objektů, které vycházejí z inspirace pohledu na noční oblohu. Inspirovala se uhlím a využila jej jako kresebný a sochařský materiál s tím, že citovala jeho krystalickou strukturu. Pracovala zde opět s technikou výšivky. Pro tvorbu Dagmar Šubrtové je důležitá obsahová linka, která jejím dílem prochází a to je umocnění idolu ženy na pozadí různých mýtů či pohanství. Vyzdvižením idolu ženství ve spojení se zemí jej materializuje a ve výtvarné formě pak převádí do intelektuální roviny. Ve spojení s hledáním identity místa nese její dílo ve své výpovědi sílu sdělení.