Sestry Daniela a Linda Dostálkovy působí jako umělecké duo, jejich projekty tak reflektují zkušenosti obou autorek z oblasti grafického designu či módní fotografie. Jedním z klíčových principů jejich tvorby se stává jimi samými definovaný pojem „institucionální homeopatie.“ (1) Termín zároveň odráží témata feminismu a ekofeminismu, jimiž se autorky zabývají a zpracovávají je v různých médiích (především ve fotografii, videu, textu a instalaci). Obě umělkyně studovaly na varšavské Akademii výtvarných umění na katedře nových médií u Grzegorze Kowalského. Ve vícero projektech pracují s estetikou reklamní a módní fotografie, jejíž klasická podoba asociuje koncept „male gaze“ formulovaný Laurou Mulvey. Fragmentací těla, využíváním protéz, kostýmů a performativních gest umělkyně ovšem tradiční mechanismy reprezentace narušují a destabilizují tak hranici mezi subjektem a objektem pohledu.
Jednou z doposud nejvýraznějších výstav sester Dostálkových byla Gastro Guilt (Hunt Kastner, 2023), jejímž základním stavebním prvkem se stala absence. Autorky zde využily chladné ocelové konstrukce a prázdné podnosy na jídlo, přičemž jídlo samotné – coby tzv. „absent referent“ – ve výstavě chybělo. Narážely zde konkrétně na masný průmysl, jehož realita se podle autorek skrývá za obalem. Jak samy uvádějí: „ […] absent referent v tomto případě znázorňuje, jak krutost masného průmyslu schováme za obal, za jiný název, a za pomoci jisté teatrálnosti provedeme ty správné rituály, abychom odosobnili to, co nakonec jíme.“ [Portfolio autorek poskytnuté na základě e-mailové komunikace, duben 2026.] Pojem absent referent zavedla americká autorka Carol J. Adams, která ve své knize The Sexual Politics of Meat z roku 2010 analyzuje masný průmysl: mrtvé zvíře se tu stává jakýmsi pozůstatkem, jehož existenci si konzument při jídle přestává uvědomovat. [Carol J. Adams, The Sexual Politics of Meat: A Feminist-Vegetarian Critical Theory. New York: The Continuum International Publishing Group, 2010]
Výstava Gastro Guilt tak současně představovala i aktivistické gesto. V galerii byly namísto jídla na prázdných tácech a podnosech vystaveny fotografie figur stylizovaných do různých póz: některé postavy ve zvířecích pozicích nořily ruce do prázdných nádob. Jak samy autorky uvádějí, jídlo v sobě zahrnuje několik různých rovin čtení, přičemž výstavní projekt pro Hunt Kastner se soustředil na analýzu symbolické roviny jídla a absentujícího referentu, který byl tímto způsobem zviditelněn. Opačný princip, a to princip plnosti a přehlcení, autorky uplatňují ve fotografické sérii Misobricks (2022). V ní zdůrazňují kontrast mezi tvrdostí stavebního materiálu a měkkostí pokrmů i barevností mražené zeleniny.
Verbal Slip z téhož roku (PLATO, 2022) je sérií fotografií, která vizualizuje postavy v rozličných pózách, přičemž autorky obě série, tedy Verbal Slip a Misobricks, instalují v jedné expozici. V kontextu projektu Verbal Slip je možné uvažovat o inspiraci tvorbou Erwina Wurma, který analyzoval médium fotografie a sochy a jejich vzájemné prolínání. Instalace Verbal Slip v galerii PLATO, kde autorky od roku 2016 působí také jako kurátorky, byla pojata jako uskupení fotografií, z nichž do prostoru vystupují videoprojekce. Instalace se zároveň stala součástí výstavního projektu pro Centre Pompidou kurátorovaného Michalem Novotným, kde sérii videí doplnily zakázkově vyráběné pelíšky pro domácí mazlíčky, jež si pohrávají s jazykem a jeho významovostí.
V projektu Claws Not Made to Shake Hands With (Nová synagoga, Žilina, 2020) Dostálkovy prostřednictvím loopovaných videí zobrazují běžící lidské postavy evokující módní přehlídky nebo performativní prezentace těla. Využívají různé typy oděvů získaných z archivu Národního divadla v Praze, včetně kožešinových materiálů, žabího kostýmu nebo třeba koňského postroje. Ve fotosérii pracují s referencí ke zvířeti, které je však přítomno pouze prostřednictvím znaků, jako jsou různá náčiní, lano či keramické sošky zvířat. Umělkyně tak narativním způsobem zkoumají hranice vztahu mezi člověkem a zvířetem a zároveň poukazují na jejich stírání a na ztrátu oné polarity. Tělo je pak primárním nástrojem analýzy tohoto vztahu, jak uvádějí titulky k jednomu z videí: „Historii domestikace již nelze vnímat jako jednosměrný vývoj, ale jako vzájemné zkrocení.“ [Z originálu: „The history of domestication can no longer be regarded as a one-way development but as a mutual taming.“ Webová stránka autorek. Dostupné z: http://www.dostalkova.com/works/claws-not-made-to-shake-hands-with] Jako prostředek zkoumání tohoto vztahu dále slouží také pohyb. Zelenina vyřezávaná do různých zvířecích tvarů, představující průnik mezi živočišným, rostlinným a lidským, se stává prostředkem narušení dualismu.
Projekt Claws Not Made to Shake Hands With je možné číst ve spojení s videem Exiled Queens (2019), které Dostálkovy instalují společně se sérií fotografií. Video se odehrává v dodávce, kde hlavní protagonistka hladí psa, namísto vlastních rukou však používá plastové ruce panenek. Ruce se tak stávají umělými protézami a tělo nástrojem proměny. Narativ vedený ve třetí osobě otevírá téma možné provázanosti zvířecího a lidského a s tím i procesu „stávání se zvířetem.“
Další interpretační rovinu díla sester Dostálkových odkrývá jejich starší video Quality: Flexibility (2016), které se opět odehrává v automobilu. Tento dopravní prostředek v jejich videích ovšem zůstává paradoxně nehybný, zatímco pohyb vykonává tělo protagonistky. Automobil coby symbol akceleracionismu se skrze svou nehybnost a ztrátu své primární funkce – pohybu – stává kritikou neustálého zrychlování. Poukazuje na limity akceleracionistické představy pokroku a zdůrazňuje ekologickou rovinu tvorby umělkyň.
Ve fotografické sérii her courage dwells not in a troubl’d flood (2019), stylizované do estetiky reklamní fotografie, se autorky zamýšlejí nad vztahem člověka a zvířete a příběh opětovně vypravují za pomoci prodloužených končetin a protéz. Zároveň dále rozvíjejí hru se znaky a významovými posuny, s níž později také pracovaly ve výstavním projektu Gastro Guilt. Série Campaigne z téhož roku (2019) pak vychází z dlouhodobého výzkumu autorek zaměřeného na welfare hnutí a činnost aktivistických organizací. Problematika práv zvířat je zde tematizována prostřednictvím aktivistické roviny díla. Série byla následně představena na výstavě v Galerii Kurzor. V doprovodném rozhovoru umělkyně přibližují inspiraci biomimetickým marketingem, filosofií i rodinným zázemím. [Daniela & Linda Dostálkovy: Kampaň. Rozhovor Edith Jeřábkové s Danielou a Lindou Dostálkovými, 2019. Dostupné z: https://csupraha.cz/galerie/galerie-kurzor/2/daniela-linda-dostalkovy-kampan]
V další sérii z roku 2019 s názvem Last Loosening, instalované v Kunsthalle Bern, autorky vycházejí z performativní fotografie. Prostřednictvím původního názvu série Letzte Lockerung odkazují k dadaistickému manifestu Waltera Sernera z roku 1918. Nastolují otázku, zda maska, za níž se člověk skrývá, představuje jeho skutečnou identitu. Fotografie tak zachycují různé podoby sebestylizace (staging of the self) doplněné o texty inspirované pop-artovou estetikou. Umělkyně se touto vizualitou inspirují, přičemž ji chápou jako jednu z možností inscenování vlastní identity před publikem. V projektu zároveň odkazují k sociologovi Ervingu Goffmanovi. [Webová stránka autorek. Dostupné z: http://www.dostalkova.com/works/letzte-lockerung] Prezentace sebe sama je podle autora vždy do určité míry inscenovaná, a performance se tak stává základem existence umělce či umělkyně v systému, v němž je jejich jednání neustále podrobováno pohledu publika.
Výstava We Are Still the Same and You Are Always More, prezentovaná ve Fotograf Gallery, opět pracuje s motivy lidského těla prostřednictvím reklamní fotografie. Autorky pro tento projekt navázaly spolupráci s Poštovním muzeem, přičemž své fotografie prezentují jako kompaktní sérii poštovních známek. Barevná torza a kuchyňské hrnce s větvičkami se tak ve výstavním prostoru objevují jak v podobě poštovních známek, tak v klasickém fotografickém formátu. Instalaci dále doplňuje kožený pás a videoprojekce se svíčkami, které se jako motiv vanitas objevují již ve fotosérii Misobricks, jak poznamenává Edith Jeřábková. Najdeme je také v instalaci Campaigne v podobě držáků na svíčky, které však objímají úsporné žárovky. [Portfolio autorek poskytnuté na základě e-mailové komunikace, duben 2026.] (2)
Zmíněná témata autorky rozvíjejí také v sérii fotografií Lipstick Shape Personality, v níž subverzivním způsobem přehodnocují práci s písmem i reklamní fotografií. Série vychází z testu, na jehož základě zkoumají, jak tvar rtěnky může evokovat určité charakterové vlastnosti. Na obdobném principu je založena i fotografická série The Process of Measuring (2012–2015), v níž autorky opět pracují s textovými vstupy a prostřednictvím zkoumání různých teambuildingových aktivit se věnují fenoménu koučinku.
Tvorba sester Dostálkových zahrnuje rovněž zakázkovou tvorbu z oblasti grafického designu či reklamní fotografie (publikace věnovaná Ester Krumbachové, časopis Cinepur, grafický design knižní edice Pop filozofie, identita ročního výstavního cyklu v Galerii Kurzor v Centru pro současné umění Praha či vizuální identita Institutu úzkosti). Autorky byly také nominovány na cenu Czech Grand Design v kategorii „Fotograf/ka roku“. Zároveň působí jako kurátorky v ostravské galerii PLATO, kde na pozvání ředitele instituce Marka Pokorného již několik let připravují výstavy. Za jeden z klíčových pilířů své tvorby ovšem i nadále považují knihy. Nejen v souvislosti s jejich mezinárodním působením tak stojí za zmínku také jejich publikace Hysteric Glamour – „dvouaktové ekodrama“ – vydané v roce 2018 v londýnském nakladatelství InOtherWords, jež tematizuje péči o přírodu. (3)
Pozn.:
(1) „Institucionální homeopatie byla výsledkem art research a byla především tezí, která vznikla v prostředí postgraduální instituce – Jan van Eyck Academie v nizozemském Maastrichtu –, kde jsem byla na roční rezidenci. Bylo užitečné pozorovat reakce na vznikající projekt para-agentury z pohledu ředitelů galerijních institucí, kurátorů, umělců a spolu-rezidentů. Inspirací nám byl text Gillese Deleuze Literární klinika (Literary Clinique), v němž autor nazývá literaturu „podnikem zdraví“. Umělec při tvůrčím procesu provádí sebe-vyšetření a následně se diagnostikuje.“
Markéta Magidová: Daniela a Linda Dostálkovy: Umění jako léčba civilizace, Flash Art CZ & SK, 11. 6. 2017. Dostupné z: https://flashart.cz/2017/06/11/daniela-a-linda-dostalkovy-umeni-jako-lecba-civilizace/
(2) Edith Jeřábková o sérii poznamenává: „Možná jsou Misobricks nakonec nebinární. Jsou vanitas – hořící svíčka znamená konec, který je zde opakován. Konec, více konců, které se blíží znovu a znovu. Je to rétorika konce, rétorika naší klimatické změny.“
(3) „Právě formát knihy je pro nás paralelním uměleckým vyjádřením. Ten v našem případě nevnímáme jako doprovodný katalog k naší aktuální tvorbě, ale jako samostatné dílo často specificky zasazené do celkové instalace výstavy.“ Daniela & Linda Dostálkovy: Kampaň. Rozhovor Edith Jeřábkové s Danielou a Lindou Dostálkovými, 2019. Dostupné z: https://csupraha.cz/galerie/galerie-kurzor/2/daniela-linda-dostalkovy-kampan/
Zdroje:
Carol J. Adams, The Sexual Politics of Meat: A Feminist-Vegetarian Critical Theory. New York: The Continuum International Publishing Group, 2010.
Webové stránky umělkyň (http://www.dostalkova.com)
Portfolio autorek doručené na základě e-mailové komunikace, duben 2026.
Edith Jeřábková, Daniela & Linda Dostálkovy: Kampaň, Rozhovor Edith Jeřábkové s Danielou a Lindou Dostálkovými, 2019, https://csupraha.cz/galerie/galerie-kurzor/2/daniela-linda-dostalkovy-kampan/
Markéta Magidová, Daniela a Linda Dostálkovy: Umění jako léčba civilizace, 2017, https://flashart.cz/2017/06/11/daniela-a-linda-dostalkovy-umeni-jako-lecba-civilizace/
