Dita Pepe se ve svých dlouhodobých fotografických projektech zabývá především ženou žijící v soudobé společnosti. K tématu přistupuje jako investigativní dokumentaristka, která systematicky ohledává sociokulturní otázky týkající se identity a genderu, a to včetně identity vlastní. Médium fotografie vnímá jako způsob komunikace a terapie – s osobami, které na svých fotografiích zachycuje, komunikuje nejen jako fotografka, ale především jako člověk připravený sdílet svou zranitelnost: do projektů nezřídka vstupuje i jako protagonistka.
Její nejznámější a nejobsáhlejší soubor Autoportréty (1999–2014) představuje autobiograficky zaměřené, inscenované fotografie, které poukazují na stěžejní roli zázemí v životě jednotlivce: jeho osobní identita se dramaticky mění ve vztahu k ostatním lidem v jeho životě a k dalším okolnostem. Nejprve vznikají Autoportréty se ženami, o pár let později se Pepe na fotografiích objevuje v roli partnerky mužů (Autoportréty s muži), aby nakonec projekt uzavřela rodinnými portréty, kde do role fiktivních potomků dosazuje své dvě dcery. Napříč společenskými vrstvami, místy a způsoby života svých protagonistů se na snímcích stává punkerkou, společnicí, babičkou, vesnickou ženou se třemi dětmi; jednou je manželkou movitého podnikatele na nákupech, podruhé pózuje před stanem obklopeným smetím se svým partnerem bez domova a jejich psem. Ať už ráda jezdí na koni, chodí na výlety nebo poslouchá hudbu, přijímá nejrůznější životní hodnoty svých blízkých a splývá s nejtypičtějšími kouty jejich domovů. V komponování záběrů využívá postupů módní fotografie, avšak precizností stylizace dociluje velmi autentických obrazových svědectví. Soubor, za nějž v roce 2012 obdržela cenu Osobnost české fotografie, se rovněž snaží zohlednit relativnost životních cest, pluralitu příběhů spjatých s lidmi a jejich snadnou ovlivnitelnost náhodou.
Přibližně od roku 2008 začíná Pepe spolupracovat s knižní dokumentaristkou a nakladatelkou Barborou Baronovou na projektu Slečny (2008–2012). Stylizovaný literární dokument oscilující na pomezí orální historie, literatury faktu a beletrie sestává z příběhů osmi žen, které se rozhodly se neprovdat. O Markétě se dozvídáme, že je už 30 let ve šťastném vztahu s ženatým mužem, Eliška je ztělesněním křehké osamělé ženy. Pepe ženy zachycuje velkoformátovým fotoaparátem v citlivých portrétech, které kombinuje se snímky z jejich domovů. Fotografie ztrácejí na inscenovanosti a dostávají se do meditativních poloh, přičemž diváka zároveň velmi otevřeně nutí k úvahám nad pojímáním ženské role v kontextu historických proměn a smýšlení české společnosti. Na projekt pak volně navazuje cyklus Japonské ženy (Současné Japonsko evropskýma očima) z roku 2015, jenž se daným tématem zabývá v japonském kulturním klimatu, kde jsou neprovdané ženy vnímány jako méněcenné. Stejně jako všechny následující projekty Dity Pepe, i Japonské ženy vznikají ve spolupráci s Barborou Baronovou.
Projekty Měj ráda sama sebe (2014) a Intimita (2012–2015) rozvíjejí myšlenky načrtnuté už v Autoportrétech. Měj ráda sama sebe se snaží přiblížit osobní filozofii žen s odlišnými životními podmínkami a poukázat na přesvědčení, že aby člověk mohl mít rád druhé, měl by nejprve přijmout a mít rád sám sebe. Pepe společně s Baronovou dokumentují vizuální transformace žen, kdy prožitek z focení (v tomto případě z focení s vizážistkou) může v portrétovaném nastartovat spouštěcí mechanismus k tomu, aby o sobě začal smýšlet jinak. Celá kniha staví na terapeutickém přístupu k médiu fotografie. Intimita se pak zaměřuje více na problémy, jež jsou spjaty se změnami sociálního statusu v životě ženy. K těm může docházet pod vlivem nemoci, tíživých okolností nebo hendikepu. Kniha dopodrobna líčí vztahy, situace či příběhy (sledujeme například příběh Betynky, bývalé výpravčí na trase Ostrava-Bohumín, která se v padesáti letech pod vlivem okolností začala živit vlastním tělem) a doprovází ji vizuálně čisté, stylizované fotografie, na nichž se – po vzoru předchozích projektů – objevuje i sama autorka. Další vrstvu projektu pak dotváří i archivní materiál: útržky z deníků, obrázky, vzpomínky. Terapeutický přístup k fotografii a práci s archivním materiálem aplikuje i ve svém dosud nejkomplexnějším, umělecko-vědeckém projektu Hranice lásky (2016–2021), který vznikal jako součást doktorandské práce na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně.
Pro uměleckou tvorbu Dity Pepe je charakteristický důraz na lidskost a silný příběh, jenž je mnohdy vizuálně stylizován autorskými vstupy v podobě autoportrétů. Ve svých dokumentárních projektech Pepe neochvějně zkoumá rozmanitost životních cest na pozadí osob z různých sociogeografických vrstev, trpělivě jim naslouchá a nikdy je nesoudí. K tomuto zkoumání často využívá výrazových prostředků inscenované módní fotografie v kombinaci s klasickou dokumentární tradicí – středem její pozornosti však stále zůstává zájem o ženský subjekt a sokratovská touha prostřednictvím druhých poznat samu sebe.