Jan Turner je především sochařem a tvůrcem instalací. Jeho realizace nejčastěji rozvíjejí a posunují imaginaci každodenních událostí a objektů. Reinterpretováním funkcí objektů a materiálů navazuje na konceptuální umění a post-minimalistické sochařství. Nejčastěji používá klasické materiály jako dřevo a kov, často však pracuje i s ready-made objekty. V těchto materiálech pak vytváří analogie ke každodenním objektům, které tak ztrácejí svou funkci, nikoliv ale svůj význam.
Další charakteristikou Turnerovy práce je nenápadný humor, který se odehrává na úrovni materiálu a jeho vlastností. Dřevo stažené plastovými řemínky I a II (2017) je příkladem tohoto přístupu. Díla Jana Turnera jsou charakteristická svojí jednoduchostí a diváckou vstřícností, aniž by to ovšem směřovalo k jejich vyprázdněnosti. Připravené náhrobky (2015) jsou instalací abstrahovaných bezejmenných náhrobků z ytongu. Letmým přehlédnutím instalace pochopíme, na co objekty odkazují, není už ale zcela jasné, co reprezentují. Motivy levného materiálu a bezejmennosti spolu s tím, jak jsou vyskládané za sebou a připravené k použití, opět ztělesňují jemný, ale přesto cynický humorný podtón absurdity lidské existence. Tato instalace se navíc nacházela v Galerii Na shledanou, která je součástí bývalého krematoria. Podobné naladění nalézáme i u dřevěné instalace Slon (2017), kde se reprezentace zvířete omezuje na kly trčící se země, které tak můžeme volně interpretovat jako sarkastický komentář na rapidní mizení druhů v éře antropocénu.
Motiv zastavení se nad obyčejností najdeme v Židlích (2015), tedy v sérii akrylových maleb, kde opakované malování jednoho motivu z jednoho úhlu pohledu nabízí jak úvahy o kontemplaci a zastavení se ve shonu současného světa, tak také určitou nostalgii nad zmizelým stavem vyvolanou jednoduchostí zobrazení s jeho šedou monochromatičností.
Vizuálně i konceptuálně komplexnějším dílem je Hlas rodičů v zádech (2015), jehož výchozím bodem je technika, jíž se Turner zabývá dlouhodobě. Je to fyzioterapeutická metoda spočívající v přikládání skleněných nádob s kruhovým ústím na části těla. Následně dojde k vysátí veškerého vzduchu a tělo, kde se nacházejí odpadní látky a kůže je nepružná, reaguje přetrháním cévek a vznikem modřin. Fotografie různých lidí po absolvování této procedury je abstrahovanou a zároveň ztělesněnou výpovědí o jejich problémech zakódovaných v těle. Podle autorových vlastních slov jsou to „otisky naší bio-psycho-sociální identity“. Turner se o tyto techniky zajímá dlouhodobě a jejich použití je dalším typickým znakem pro jeho tvorbu – náměty a formy děl se přirozeně přelévají z jeho každodenního prožívání.
Dílem, kde se prostorová situace a abstraktní princip mění v konceptuální výpověď, je Kolmice, která původně vznikla pro výstavu s tématem privátního nacionalismu. Instalaci Kolmice tvoří železná tyč a několik židlí. Pohledy diváků sedících na různých židlích se liší, protože tyč je z frontálního pohledu kolmá k zemi, z bočního nikoliv. Jde o metaforu zkresleného vidění společenských vztahů, jež pak vede například k nacionalistickým tendencím. Situace, kterou Kolmice vytváří, tak umožňuje dvojí čtení díla – buď jako minimalistické sochařské instalace, anebo jako reprezentace společenských vztahů.
Starší Turnerova tvorba se vyznačuje onou známou, nenápadnou tendencí českého umění – používáním levných materiálů či ready-madů a důrazem na konceptuální vyznění děl. Turner se namísto proklamace jasných tezí snaží spíše pracovat s divákovým každodenním vědomím, které je v konfrontaci s jeho díly obohaceno o možnost dívat se na věci jiným pohledem. Dá se říci, že po zhlédnutí Turnerových děl si je můžeme i my sami v naší každodennosti v myšlenkách vytvářet. Turnerova díla nám ukazují, že objekty a vztahy mezi nimi se nám nabízejí k tomu, abychom je interpretovali za jejich běžný rámec, a že imaginace se může rozvíjet v bezprostřední blízkosti, aniž by k tomu potřebovala spektakulární vizualitu či složité fikční světy.
