Počátky tvorby Jasana Zoubka spadají do 70. let a 80. let, kdy se zabýval kresbou. Byly to kresby měkkou tužkou, v nichž se nejdříve zaměřil na figurativní náměty – kresby lidských postav nebo stromů. Postupně pak přešel k abstrahovaným znakovým zobrazením, jež vycházely z pozorování přírody. Všímal si přírody a zejména kamenů nejroztodivnějších tvarů, struktur a barev. Vytvářel kresby charakteristické lapidárností formy: jednoduché robustní tvary působily jako geometrizované detaily lidského těla anebo přírodních útvarů, které dokázaly zaujmout dvojznačností tělesnosti a abstrakce.
Způsob Zoubkovy kresby – modelace tvaru nekonečným počtem kroužících čar a subtilně diferencovaným světlem – vytváří zvláštní plasticitu a sugeruje pocit magicky vznášejícího se útvaru se symbolickým podtextem. Kresebná východiska tohoto zaměření pak v 80. letech přetavil do forem plastických, třídimenzionálních.
V Zoubkových papírových objektech z 80. let (které později odlévá do bronzu) je zřejmá inklinace k hapticky cítěnému materiálu. Zoubek vrství řady papíru, které prořezává, prolamuje a prohlubuje. Trpělivým, časově náročným kladením papírových plátů na sebe vzniká dojem zvrásněné krajiny nebo krajiny vznikající po miliony let v procesu postupného usazování. Objekty působí jako výseče krajiny, v níž se objevují zlomy a textury – příbuzné přírodním strukturám kůry, dřeva, hlíny nebo kamene – a sugerují pocit prastarých geologických procesů. Oproti statickým kresbám cítíme v objektech – výsečích prvky nestability a nepravidelnosti.
Přestože jsou objekty Jasana Zoubka abstraktní, tušíme v pozadí přítomnost organického světa a do určité míry i přítomnost člověka, který je přírodou smyslově zaujat. To lze říci i o velkorozměrných sochách, které se začínají v umělcově tvorbě objevovat od 90. let. Zoubek se orientuje na nové, trvalejší materiály, jako je žula nebo beton. Tak vznikají například Odysseovy sekery (1993) a Šik (1999), Křest (2003), Křtitelnice (2005), Trupy (2005), Golgota (2006), Shluk (2006). Mnohé z nich jsou koncipovány jako sochařské soubory složené z více částí – z několika opakujících se prvků identických tvarů, které se někdy liší jen různými rozměry (Odysseovy sekery, Šik a další).
Sochy jsou abstraktní, ale jako bychom v nich opět pociťovali přítomnost člověka, a to ve dvojím smyslu: sochy jednak připomenou zástup lidí (třeba socha Šik) a jednak je v nich přítomna ona pro Jasana Zoubka typická haptičnost a tělesnost. Povrch kamene je ponechán v hrubé formě a působí svou texturou, která jakoby byla formována přírodními živly, větrem a deštěm. Abstraktní geometrické tvary, mající poměrně pravidelnou formu, jsou tak narušeny a je v nich uchována jakási přírodní nedokonalá dokonalost.
Jasan Zoubek byl vždy zaujat zpracováváním struktury hmoty a stavěním tvaru v souladu s působením přírody. Není to ale jen geologická paměť krajiny, která Zoubka přitahuje, ale i vše ostatní, lidské, co se do krajiny vepisuje. Tím se působnost jeho soch otevírá širší symbolice. Svědčí o tom i vlastní slova autora, která pronesl o soše Šik: „Fascinuje mě skrytá paměť krajiny. Myslívám na události, které se v ní odehrály. Morové rány, hladomory, stěhování a přesídlování národů, pogromy, genocidy, bitvy a války. Sousoší Šik, jakási sevřená sestava útočníků či obránců, je reflexí těchto představ“.