Jiří Plieštik patří ke generaci sochařů 80. let. Pracuje s nejrůznějšími materiály od sádry přes kámen, dřevo, železo, bronz a sklo až po plastické hmoty. Dá se však říci, že jeho typickou doménou je kámen a bronz. Kromě sochařství se zabývá i fotografií, designem a psaním básní. Studoval v 80. let na Akademii výtvarných umění a ze sešroubovaného prostředí oficiálních školních prací mu poskytla východisko práce na sérii expresívně laděných figur, zejména hudebníků (Trumpeťák, 1986). Plieštik říká, že tyto figury pro něj znamenaly zobrazení „pocitu z divně hnusné doby“.
Na konci 80. let Plieštik svůj sochařský výraz radikálně mění: začínají vznikat figury maximálně zjednodušené a schematizované do elementárních tvarů, které jsou pro sochaře typické po dnes. Inspirací mu byly starověké kultury, hlavně Egypt a sochařství Kykladských ostrovů. „V sochařství jsem ovlivněn starověkými kulturami, podmiňují mne v práci a lákají mne. Myslím si, že tehdejší lidé uměli zobrazit svět ve fragmentu, a přesto v jeho celistvosti, a to je hodně vysoká laťka, k níž se chci přibližovat“, říka Plieštik.
Dále pro něj bylo důležité setkání se sochařem Zdeňkem Palcrem, s jehož tvorbou mají Plieštikovy sochy leccos společného. Tak jako Palcrovy sochy i sochy Plieštikovy jsou sochami bez jakýchkoli detailů, maximálně abstrahované do jednoduchých, oproštěných tvarů. Figura je stylizována do téměř abstraktního tvaru. Archaická minulost se nezapře, ale zrovna tak je v sochách cítit i odkaz moderních sochařů, kteří se zabývali elementárními formami. Výsledkem jsou sochy, které mají sice figurální východisko, ale které svým dekomponovaným a minimalizovaným tvarem připomenou figuru mnohdy už jen zpovzdálí. Na tomto principu vznikaly sochy třeba jako V přísvitu (1987). Jsou to sochy naplněné magickým působením a skrytými významy, jsou metaforou krásy a hlubokého humanismu.
V 90. letech Plieštik pokračuje v započaté cestě, která vede až k dnešku. Vznikají nadále sochy – stély, vlnovkovité sloupy (Linie, konec 90. let) a sochy specifického tvaru: jakoby šlo o sklánějící se figuru abstrahovanou do vlnovky (Anděli, anděli, 1990, Nehmatatelná postava 1992). Brancusiho Nekonečný sloup připomene socha Interference z oceli (1996) i jedna z Plieštikových realizací v Praze: Pomník bojovníkům v zahraničí za II. světové války (2004).
Plieštikova tvorba je na první pohled velice elegantní a krásná. Autorovi však nikdy nejde jen o formální „hrátky“. „Zabývám se tím, co je uloženo v podvědomí a nevědomí, zajímá mne světlo, ale i možnost doteku soch, to pro mne hraje velký význam,“ říká Jiří Plieštik. Návraty do historie, či spíše útěky od reality, jej přivedly k přemýšlení o roli vědomí svobody a k podvědomým interpretacím identity člověka. Jeho sochy se snaží klást otazníky: kdo je člověk a kde se nachází.
