Jiří Sozanský ukončil svá studia na Akademii výtvarných umění v Praze v roce 1973. Byla to doba po všech stránkách obtížná. Pro Sozanského bylo krušné smířit se s nesvobodou normalizační doby, která zabraňovala jakémukoli otevřenému dialogu a kontaktu se světem. Kromě toho generace sedmdesátých let těžce hledala svůj výraz. Po kvasném období let šedesátých, která uvedla na scénu všechny možné nové tendence, bylo nelehké najít svou vlastní cestu, aniž by umělci opakovali již jednou vyřčené. Sozanský, přestože maloval a kreslil, našel nakonec své osobité vyjádření v environmentálních akcích.
Pro celou Sozanského tvorbu je charakteristické svou angažovaností proti různým formám společenského násilí a ideologického diktátu, ruinujícího lidská práva a důstojnost člověka. Výsledkem jsou práce, zachycující člověka v mezních situacích a zpodobňující lidské trauma, vyvolané dramatickou osudovostí či násilím autoritativní moci. Umělcovo zaměření vystihl například grafický cyklus Job, který začal vznikat již za studií v letech 1970-71. Tento cyklus také představil Sozanského jako tvůrce, pro něhož se v celé jeho tvorbě stala hlavním nosným tématem figura.
V druhé polovině sedmdesátých pak Sozanský objevuje novou možnost svého vyjádření: environmentální akce. První environmentální vystoupení se uskutečnilo v Terezíně. Umělec reagoval na prostředí vězení někdejší Malé pevnosti (1976). Sozanský začíná vytvářet expresivní plastiky, nesoucí inspirační stopy v tvorbě Olbrama Zoubka, u něho Sozanský krátce pracoval. Sochy umístil do prostředí strohých vězeňských cel a šedých dvorů pevnosti. Jeho environmentální obrazy vzniklé v Terezíně se staly nadčasovým symbolem drastických momentů dějin lidstva, kdy ze zvůle moci člověk je vržen do stavu utrpení.
Od té doby je pro Sozanského příznačné prolínání různých uměleckých prostředků. Na terezínskou zkušenost reagoval v malbě a kresbě, jež se vedle enviromentu a sochy stávají trvalou součástí tvorby. Inovativní charakter pak měly Sozanského Modely mezních situací (1979), v nichž se odklonil od klasicky utvářené sochy. Jsou to konstrukce vytvářené z kovu a sádry, představující jakýsi polozbořený prostor, do něhož jsou umístěny drobné lidské figurky. Existenciální vyznění těchto situací rozvíjelo již započaté intence umělcovy tvorby, jež se natrvalo stává seismografem konfliktu člověka s civilizací, chovající se ne vždy humanisticky.
Do Terezína se Sozanský vrátil ještě jednou v roce 1980. Tentokrát přizval k účasti Zdeňka Berana a Ivana Bukovského, aby všichni společně vyjádřili svůj postoj a názor na umění, které má být především prostředkem sdělení a výpovědí o světě. Tímto směrem se ubírala i další známá Sozanského akce: tentokrát ve vylidněných domech staré části města Mostu, které bylo určeno k demolici a které mělo ustoupit novým těžebním záměrům. Vybydlený dům se stal také předmětem umělcova zájmu v environemntu Dům č. 50, 1987. Tam také vytvořil ve spolupráci s hercem, který v pustých prostorách přehrál scény z biblického vyprávění o Jobovi, působivé představení zachycené na řadě sekvenčních fotografií.
Situace po sametové revoluci umožnila Sozanskému pracovat na přípravě obdobných projektů na profesionální úrovni a s mezinárodní účastí. Se svou ženou založili pro tyto účely i občanské sdružení. Tak vznikla sympozia ve spolupráci s Galerií výtvarného umění v Litoměřicích odehrávající se v tamním zrušeném jezuitském barokním kostele (mimochodem Sozanský baroko vždy obdivoval). Kostel se stal místem mezinárodních setkání (Barok a dnešek, 1992, Otevřený dialog, 1994).
Dalším důležitým impulsem pro Sozanského tvorbu se staly neblahé události v bývalé, rozpadající se Jugoslávii. Zvěrstva odehrávající se v této zemi ohromila celý svět. Sozanský se do bojem stíhaných území vydal a zažil pohled na mezní situace na vlastní kůži. Výsledkem byly akce zaměřené proti alibistické lhostejnosti, vyzývající k podpoře těžce zkoušené Bosny a Hercegoviny. Nenechala jej klidným ani událost 11. září: odezvou byl malířský cyklus Ground Zero.
Celé Sozanského dílo je prodchnuto naléhavou uměleckou reflexí života člověka v osudových situacích. Má podobu environmentu, malby, sochy, kresby či grafiky. Řada akcí, někdy na pomezí happeningu, měla jednorázový charakter a dochovala se ve fotografiích či video záznamech. Sozanský vycházel z konkrétních politicky utvářených událostí. Jeho tvorba je však obecně platným varovným mementem globální civilizace v těch nejširších souvislostech.
