Jolana Havelková patří k nepřehlédnutelným autorkám současné fotografie. Některé její práce ale není možné včlenit do tradičních kategorií či jednoznačně přiřadit k určitému médiu. Průběžně překvapuje novými, odlišnými přístupy. Obecně se dá říci, že se dlouhodobě zabývá médiem fotografie a jeho užitím v současném umění, od přímého nemanipulovaného obrazu až k těm pracím, které vznikly jako výsledek kombinací dalších různých technik a postupů.
V projektu Hledání místa využívala princip mail artu, vznikly osobité deníky. V cyklu Podoby mých přátel (od r. 1996) zpracovává téma identity, fotografuje své známé, přátele a rodinu, lidi různých generací a společenských vrstev a to bez oblečení či jiné vnější identifikace. Deníkové záznamy rozvíjí v cyklu Něco o mně (od r. 1999), kdy vzniká série autoportrétů vytvořených náhodným záběrem automatu. V cyklu s názvem Dočasná setkání (od r. 1999) představuje fotografie magických portrétů na hranici reálného a snového světa. V celé šíři její tvorby se pak objevují v různých obdobích práce, které by se daly charakterizovat jako minimal art – například cyklus krajinných detailů Co zbylo z léta (od r. 2000), soubor fotografií vzniklých z oskenovaných dětských oblečků, ve kterém se zabývá tématem rodičovské lásky (Pravidelná dávka emocí, od 2002), cyklus krajina 06, nasnímaný mobilním telefonem a prezentovaný většinou jako projekce fotografií, První bruslení (od roku 2008) zaznamenávající stopy dětských bruslí na ledě nebo soubor zabývající se vnímáním reálného a fiktivního prostoru s názvem Původní plán (od roku 2008). Od roku 2005 pracuje s přeměnou notových záznamů zejména skladeb Františka Kmocha, které po oskenování dotváří v počítači (Návrh na změnu partitury). Vznikají obrazy, v nichž mnohdy převládají už jen geometrické tvary s částmi not. Nejblíže mají partitury k postupům užívaným v lettrismu, jenom fascinace písmem je nahrazena fascinací notami, jejich tvary, rytmem, dynamikou.