Kateřina Vincourová patří k první generaci výrazných umělkyň vstupujících na českou výtvarnou scénu v devadesátých letech. Nově nabytá umělecká i občanská svoboda měla silný dopad na umění první dekády po sametové revoluci. Období experimentů se neslo v duchu práce s novými médii, ale také s materiály, které u nás byly do té doby opomíjené. Právě ty začala umělkyně využívat v působivých, většinou monumentálních instalacích a sochařských objektech vytvářených z různých variací plastických hmot, jako je guma, igelit, molitan, polyester, PVC aj. Tato díla se pro svůj krátký poločas rozpadu stala v současnosti horkým tématem v oblasti restaurování syntetických materiálů. Vincourová od počátku své tvůrčí dráhy souběžně rozvíjí dvě linie autorské tvorby. Skrze první, sociálně kritickou polohu se vyjadřuje k celospolečenským a stále relevantním tématům. Druhá, intimní poloha míří na obecná lidská sdělení a citové prožitky vlastní každému z nás.
Po stáži na Akademii Surikova v Moskvě začala Vincourová v roce 1988 studovat na pražské Akademii výtvarných umění. Ta prošla na konci roku 1989, pod novým vedením rektora Milana Knížáka, turbulentní transformací a z tradičně konzervativní školy se pokusila přeměnit na instituci západního střihu. Vincourová si během tamějšího studia vyzkoušela mnoho možných pedagogických i uměleckých přístupů v několika odlišných ateliérech: od tradičního grafického přes Knížákův intermediální až po podobně zaměřený ateliér vedený performerem Milošem Šejnem.
Ještě během studií začala samostatně vystavovat, a to hned v etablovaných galeriích, jakou byla např. brněnská Na bidýlku, kde v roce 1991 prezentovala dílo Nadchleby. Jako materiál při tom využila chléb, o rok později zase pracovala s šedě natřeným molitanem v instalaci reagující na zažité stereotypní představy s názvem Neděle, kterou vytvořila pro pražskou galerii Béhémot. Do širšího povědomí se dostala v roce 1995 díky své site-specific instalaci v galerii Nová síň. V psychedelicky barevném a ve tmě fosforeskujícím snovém prostoru Bez názvu vytvořila tři pojízdná obydlí asociující dětské bunkry a skrýše – nebo spíše představy o nich. Diváci do tohoto jiného, podivného světa s měkkou podlahou mohli bosí vstoupit a užít si neobvyklou intimitu ve veřejném prostoru, čímž byli vtaženi do rozehrané hry a stali se tak jejími aktivními participanty.
V následujícím roce, tedy v roce 1996 se pak Vincourová stala první ženskou laureátkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. V roce 1999 získala stipendium DAAD, díky čemuž se dostala do mezinárodního uměleckého povědomí. V druhé polovině devadesátých let, kdy všeobecné nadšení z konce totality dosáhlo vrcholu, se Vincourová ve své tvorbě zaměřila na kritickou reflexi rozbujelého konzumního života a ze řetězu utržené, všudypřítomné reklamy a komerce, ale i technologií masivně zasahujících do života celé společnosti. K jedné z nejznámějších instalací z této doby patří Malibu Airways (1998) vytvořená z nafukovacích lahví příslušného alkoholického nápoje zbylých po reklamní akci firmy. O rok později rozehrála podobnou scénu – v hlavní roli instalace Call se tentokráte představila nafouknutá plastová buňka s chapadly, na jejichž koncích byly, opět nafouknuté, mobilní telefony. I když na první pohled působí obě instalace komicky (jako všechny věci, jimž se změní měřítko ad absurdum), Vincourová s humorem a vtipem nikdy nepracuje. Její práce jsou – možná natruc době, která se ve vtipu a nekorektním humoru vyžívala – vážné a suché stejně jako sdělení, která skrz ně přicházejí.
Monumentální, doslova vyprázdněné symboly soudobého života, ať už zastoupené zahraničním zbožím, telefony, nebo jako v zase jiných instalacích nafouknutými obrovskými nákupními taškami (Tašky, 1999), sloužily Vincourové jako apel a prostředek k názorné demonstraci nástupu povrchního a odcizeného, ale pohodlného způsobu života západní civilizace, ke které se naše postkomunistická společnost s radostí z materiálních požitků nadšeně přidala. Jako završení jisté tvůrčí etapy umělkyně je možné chápat instalaci z roku 2002 Noví hrdinové. V Galerii Jiří Švestka se v rámci ní kolem plastového táboráku sešla skupina nadživotních zástupců našeho světa v podobě mrkve, žárovky, mobilu a zubní pasty.
Vedle společenské kritiky zhmotňované v excentrických, vizuálně přitažlivých a snadno pochopitelných dílech se Vincourová, jak již bylo řečeno, ve své tvorbě pouští i do intimních sdělení, a to pomocí metaforického zhmotňování mikropříběhů, které si však v sobě uchovávají obecnější platnost. Jedním z prvních takových děl byla instalace Z lásky (1994–1995) představující nenositelné svatební šaty vytvořené z plastových fosforeskujících hraček a z PVC, na které svítily lampy. Ty se v tříminutových intervalech vypínaly a zapínaly. Zhmotnění všeobecně přijímaného symbolu lásky pro Vincourovou představovalo symbolické vypořádání se se stereotypními představami, sny a touhami.
Na tuto práci navázala o mnoho let později, po tvůrčí pětileté pauze. Zatímco dříve svá díla musela vytvářet ve spolupráci s továrním podnikem Fatra Napajedla, najednou si vystačila s drobným měřítkem a s materiály běžně dostupnými v galanterii – od zipů, knoflíků, gum a špendlíků až po kusy podprsenek, trenek, podvazků nebo kšand. Ze zmíněných materiálů a v kombinaci s dřevěnými a skleněnými prvky začala vytvářet jakési křehké, odhmotněné kresby v prostoru a objekty asociující – i díky barevnosti předmětů z krejčovství – lidská těla nebo jejich jednotlivé části. I zde se občas vyskytne nafouknutý objekt, nejčastěji kulatý, zahalený v látce či síti.
Nově nalezený zájem ve zpodobňování mnohdy sexualizované tělesnosti publiku prvně představila v roce 2011 na výstavě v Galerii Jiří Švestka. Tendence k dematerializaci a k minimalizaci použitých předmětů u ní převládla a v následujících letech se pro ni stala stejně typickou, jako tomu bylo dříve s nafouknutým konzumním zbožím. Tento přístup bylo možné pozorovat také na výstavě Kdykoliv si řekneš v brněnské Fait Gallery v roce 2016. I zde se v jedné z hlavních rolí objevuje krejčovská guma doplněná plastovými hřebeny. Vedle toho ale umělkyně prostor galerie zaplnila dalšími objekty, v nichž pracuje s principem ilustrace a přímo znázorňuje pocity, které chce v divákovi vyvolat.
I když se to nemusí na první pohled zdát, i díla autorky z poslední doby jsou vnitřně spřízněná s těmi z devadesátých let. Vincourová stále ohledává totéž téma a tím je lidská psychika a její reakce na vnější podněty a osobní prožitky, které jsou ve své podstatě univerzální. Nezáleží na tom, zda je oním podnětem svět reklamy a Coca-Cola nebo zkušenost mateřství či ztráty blízkého člověka. Intenzita sdělení u Vincourové zůstává stejná, jen se pod vlivem běhu života změnily prostředky pro jeho aktuální vyjádření.