Kristina Láníková je výtvarná umělkyně a básnířka. Práce s obrazem a textem se v její tvorbě prolínají a jedno informuje i tvaruje druhé. Je to dané především charakterem její tvorby založené na analytické metodě. Koncept a metoda vytyčuje hranice díla, a to pak má redukovanou a technicky cizelovanou formu. Zprvu lze tuto skutečnost nejlépe pozorovat u její poezie. Krátké básně mají často podobu úsečných prohlášení, jsou bez interpunkce a budí dojem textové momentky – za jejich podobou je ovšem dlouhodobá editace. Výsledné celky vznikají extenzivním psaním a následným ubíráním materiálu, škrtáním. Subtrakce místo adice poukazuje k roli omezení a autorské zkratce, které Kristina Láníková užívá jako tvůrčí metody. Texty částečně vznikají metodou koláže, v poslední sbírce básní Puma M (2023) tak autorka například přepisuje texty z různých zdrojů a mísí je s těmi vlastními.
Dílo Dirty Sorry (2021–2022) tento juxtapoziční a apropriační přístup k práci s textem kombinuje se sériovostí. Tvoří jej několik set malých skleněných tabulek s ručně vyrytými nápisy, na nichž se různá adjektiva pojí se slovem sorry, například skinny sorry, dirty sorry atd. Jde o křehké omluvy s adjektivy převzatými z veřejného prostoru, z reklamního a komerčního kontextu. Toto dílo je pro autorku poměrně symptomatické, a to výtvarnou materializací textu a inspirací každodenním životem.
Také dílo Odřezky (2021) pracuje s převzatým textovým materiálem. Tyto texty jsou pak adjustovány na visačky připojené k odřezkům kůží, jež byly původně vyřazeny z řemeslné výroby. Banální nápisy na visačkách – jako jsou SOMETHING REAL či ALWAYS ILL – společně se zplihlými odřezky v barvě lidské kůže působí znejišťujícím dojmem.
Odřezky kožené usně autorka používá také v díle Oční masky z kožených odřezků (2020). Přiložením kůže na oči dochází k maskování nositele, zároveň však i k omezení jeho zraku, což může být stejně nebezpečné, jako užitečné.
Zásadním tématem Láníkové je zranitelnost, nemoc a léčení. Autorka pracuje s krabičkami od psychofarmak nebo s náplastmi. Redukcí těchto objektů do abstraktních forem vyjadřuje kvantifikaci lidského těla lékařskou vědou a vychází při tom i z vlastní zkušenosti pacientky. Kriticky přistupuje zejména k medicínskému utlumování těla a zaměření léčby na symptomy. V díle Skleněné pláště obalů psychofarmak (2020) apropriuje a abstrahuje rozložené krabičky od léků, které v minulosti užívala a které zde v poměru 1:1 převádí do skleněných objektů. Představuje tak křehkost a zranitelnost tělesné zkušenosti a zároveň nemoc jako sociální konstrukt: podobně jako procesy v našich tělech, ani naše emoce mezi sebou nemají ostré hranice, ale komplexně se prolínají v celku. V průhledných, geometrických tvarech skleněných krabiček můžeme lékařskou diagnózu chápat jako určitou abstrakci, šablonu, kterou přikládáme na komplexní tělesné procesy. Ta je sice v jistých případech potřebná, nikdy ale není úplná ani přesná.
S apropriací a abstrahováním autorka pracuje také v dílech Obrysy náplastí (2021) či Atlas náplastí (2020), v nichž obkresluje různorodé tvary tohoto zdravotnického materiálu anebo s ním pracuje ještě jiným způsobem. Rozmanitost náplastí je překvapující a Láníková tak ve zmíněných sériích zobrazuje různé podoby zraňování. Sériový až technicistní charakter těchto prací připomíná způsob, jakým se fenomény, jako je zranitelnost a nárokování léčení, odehrávají na pozadí ekonomických a sociálních okolností, s nimiž jsou provázány.
Velkoformátová kresba na textilu Večerní kresby při odličování (2017) zase představuje sériovost v souvislosti s každodenností. Jde o koláž použitých odličovacích ubrousků, které autorka shromažďovala coby důkazní materiál o každodenních úkonech péče o tělo. Make-up, který má zkrášlovat, se tak inverzí stává součástí uměleckého díla: postupným odečítáním líčících prostředků přibývá materiálu pro dílo, které s krásou nepochybně také souvisí. Sériovost jako tvůrčí princip Láníkové práce přibližuje tradici umělecké metody archivování a časosběru, autorka do ní ovšem vnáší témata obvykle spojovaná se soukromou sférou.
Kristina Láníková vytváří ucelené dílo, které vychází z konceptuální tradice výtvarného umění, je ovšem obohaceno o zkušenost s psaním poezie, zahrnuje také společenská témata a perspektivy. Čerpá i z osobní zkušenosti, kterou dále analyzuje, abstrahuje a zobecňuje. Výsledkem jsou umělecká díla, která jsou zároveň také cennými úvahami, záznamy či mikroarchivy.
Zdroj:
Rozhovor s Kristinou Láníkovou vedl František Fekete, 18. 8. 2024