Lukáš Rittstein absolvoval Akademii výtvarných umění v roce 1997. Již za studií se projevil jako sochař nezaměnitelných kvalit. Pro jeho tvorbu je charakteristické používání nejrůznějších předmětů denního života či industriálních materiálů, které někdy kombinuje s vlastními tvary, vyrobenými z laminátu.
Za krátkou dobu svého působení vytvořil již několik desítek soch. Každá z nich je spojena s pregnantně hlubokým příběhem, který souvisí s autorovým životem, jeho vzpomínkami a jeho bohatou představivostí. V neposlední řadě k jeho dílu přispěl zájem o ekologické a globálně platné otázky o osudech naší planety. To je živeno především jeho zájmem o přírodní národy, žijící v oblastech dosud nekontaminovaných naší civilizací. Zásadní význam měly expedice, které podnikl se svou přítelkyní Barborou Šlapetovou do Papuy Nové Guineje, kde se setkal s dosud netknutým životem některých tamních obyvatel.
První série Rittsteinových soch vznikla částečně ještě za studií zhruba v letech 1994-1998 a nese název Od Kuchyně k Saturnu. Jak říká autor, v tomto cyklu jde o porovnání vnitřního a vnějšího vesmíru. Kuchyň je socha, která sestává z několika předmětů, jež se váží k životu autorovy babičky. Umyvadlo, ve kterém škrabala brambory, vanička, v níž se koupal jako malý a další předměty jsou upomínkou na okamžiky autorova dětství:“Prožil jsem si symbolicky vnitřní vesmír a rekonstruoval jsem vzpomínku na vzpomínku a na věci po babičce“, říká. Socha Saturn, vyrobená z industriálních materiálů, je pro autora symbolem „splynutí siluet industriální krajiny se světly kosmických těles nad ní“. Syrovost použitých materiálů souzní specifickým způsobem s křehkým pocitem nekonečnosti vesmíru.
Následuje cyklus Momentky vznikající kolem toku 2000 a krátce po něm. Autor hovoří o těchto sochách jako o krajině prchavých pocitů. Pomíjivost, dočasnost, nestálost, nezachytitelnost, taková je každodenní situace, taková je existence člověka. Některé sochy mají i příznačný název jako třeba Nepolapitelná, v níž Rittstein zachytil téměř barokně alegorickým způsobem pocit stále unikajícího světa, i když naší snahou je věc zadržet či ukotvit: „Z jedné strany tvar odteče, z druhé strany se vypaří a marná snaha je tvar zachytit – marně ho chytá nějaká konstrukce paciček, svěráků a lžic“, popisuje autor tuto sochu.
Po sérii Špinavé nebe (vznikající zhruba mezi lety 2000-2003) je společným jmenovatelem soch laminátový amorfní tvar, který autor odlévá z děr vykopaných v zemi. Je kombinován s dalšími předměty denní reality – třeba s popelnicemi a záclonami, jako např. socha Zasněná. Z barokně letícího mraku, vyhřezlého z čelistí popelnic, se prodírají dva proudy záře: „Je to mrak s barokní září, ale je to i zasněná tvář nad krajinou anebo toxický kouř vycházející z popelnic“, dodává Rittstein. Současně začíná vznikat série Čisté nebe. Společným rysem těchto soch je užitý materiál, z něhož jsou vyráběny karosérie. Je to taková metalická kůže napjatá na konstrukci a vyleštěná do dokonalého povrchu a zabarvená do nebeských barev – barev červánků, blankytu či noční oblohy. Tematicky se jedná většinou o komunikaci a vztah dvou lidí. V soše Spolu zvětšil Rittsien brýle po babičce a dědečkovi a vetknul je do tvaru, který je pojímá v jeden prostor: „Jde o symbiózu muže a ženy – o splynutí „nakoukaného“ pod jednou kůží. Tito dva lidé se budou objímat navždy. Socha je o jejich pocitech a o tom, co spolu viděli, co se zapsalo do vesmíru“, říká Rittstein.
Zatím posledním cyklem je série soch s názvem Les. Je inspirována dlouholetými pobyty autora v džungli na Papuy Nové Guineji, kde si intenzivně uvědomil mizení divočiny. Tyto sochy se volně inspirují fenoménem globalizace, ekologickými otázkami a civilizačními problémy. Jsou vždy tvořeny oblým, měkce působícím tvarem, který se drží horizontálních umělých kmenů tak „ jako se duše upíná na osu své existence“ (Rittstein). Každá ze soch má svůj vlastní, konkrétní příběh, jejich význam je však obecně symbolický: jde o hledání hlubšího zakotvení člověka v současné společnosti. Tento prožitek se u Rittsteina zrodil právě mezi domorodými kmeny, kde tak intenzivně prožíval právě ono závratné mizení původního propojení člověka se světem přírody.
Dílo Lukáše Rittsteina je obsáhlé a významově víceznačné a mnohoznačné. Autorova hluboká představivost a intenzivní prožívání civilizačních momentů lidské existence ve vesmírném kontextu je všudypřítomná. Celé dílo Lukáše Rittsteina tak charakterizuje konfrontace vnitřního a vnějšího vesmíru.
