Sochař, malíř a kreslíř je dnes považován za jednoho z nejvýraznějších příslušníků generace 80. let, svůj originální výraz si však našel až na začátku let 90. Ve své tvorbě je programovým tradicionalistou. Snaží se uchovat principy figurativní sochy jako fenoménu, který je nedílně spjat s dějinami evropské kultury. Jeho ateliér na Ostravské univerzitě je asi jediný v České republice, kde klasická figura není jen tradičním základem třírozměrného vyjádření, který studenti opouštějí tak rychle, jak jen to jde, ale je i úběžníkem, k němuž celé studium směřuje.
Přestože vystudoval v osmdesátých letech sochařství na pražské akademii, tehdy obvyklé dělení na vlastní tvorbu a školní machu se v jeho případě projevilo ve zvláštní dvojdomosti: na akademii dělal z povinnosti sochy a za svou hlavní aktivitu považoval malbu, kterou pravidelně vystavoval na Konfrontacích. K sochařství se pak vrátil až na konci akademie. Důležitým impulsem pro něj bylo setkání s Hanou Wichterlovou. Kotrba pro ni začal realizovat v definitivním materiálu její sochy. Právě Wichterlová mu vrátila víru v sochařství a také jej nasměrovala k vitálnímu principu, jak jej známe z jejích slavných soch Pupen, Pecka, Lusk či Jádro, kdy hmota sochy vzbuzuje dojem, že je prostoupena vnitřní organickou energií.
Už v prvních sochách z konce osmdesátých let se u Kotrby objevuje motiv krychle. Zprvu to byly postavy v expresivní stylizaci, jejichž prodloužené údy vymezovaly tvar kostky. O něco později větší či menší shluky drobných postaviček v různých pozicích, které s krychlí zápasí, snaží se s ní pohnout nebo ji pevně drží v poloze na zádech. Právě motiv svírání, těsného objímání všemi čtyřmi končetinami působí tak, že kostka tu není pouhé břemeno, ale svým způsobem s postavou splývá jako fatální zátěž.
Právě na motivu „zápasu s krychlí“ lze sledovat Kotrbovu cestu od existenciálních chmur k zmíněnému vitálnímu principu. 1992 je datována Kostka, kterou pavoukovitá postava ještě zcela „omotává“, o rok dříve však se objevuje Na šikmé ploše, kde už je modelace pevnější a zachycení pohybu důslednější. Člověk a krychle se oddělí – z krychle se stává předmět, vůči kterému se postava vztahuje svou fyzickou energií, až nakonec z Kotrbovy tvorby zcela mizí. Tělesnost se nadále projevuje ve formě erotického aktu, fyzického cvičení nebo prostého postoje, v němž byl pohyb zadržen.
Důležitým impulsem pro autorovu tvorbu byl půlroční pobyt v Holandsku (1992-1993), kde vytvořil důležité plastiky Velký okamžik, Koridor a Nabíječi. V jeho dalším vývoji pak vykrystalizovaly zhruba tři základní polohy. První představují sochy v "rourovité" stylizaci, končetiny často nabývají tvaru uzavřeného kruhu (Kroužkování, 2002). Vždy se jedná o kompozice tvořené několika postavami, kde tento princip umožňuje vyjádřit jejich těsné prolnutí v motivech rodiny či erotického aktu. Druhou polohou jsou robustní postavy, u nichž zůstala zachována válcovitá stylizace těla a končetin, ovšem chybí zde jejich protažení. Kromě témat uvedených výše se tu objevuje i cyklus katolických světců (Šimon a Matouš, 2002, Kryštof, 1998, Alžběta, 2002). A konečně třetí skupinu tvoří figury, v nichž při vší nadsazené robustnosti jsou zachovány fyziognomické rysy jako tvář, prsty atd. V tomto duchu vytvořil sérii drobnějších Cvičenců (2001) a vedle toho postavy svalnatých zápasníků, vytesaných z hořického pískovce, jejichž mohutná těla překypují vnitřní energií (Sedící, 2000, Stojící, 2001, Dřepící, 2002).
Marius Kotrba vytvořil mnoho soch pro veřejný prostor (tou největší je Kryštof nedaleko dálnice Brno – Olomouc, kde je umístěn coby patron poutníků), některá v rámci sochařských sympozií. Souběžně s hlavní sochařskou tvorbou se též intenzivně věnuje malbě a kresbě.
