Michal Novotný je malíř a zároveň i sochař. Těžko říci, který obor je v jeho tvorbě dominantní. Studoval na Akademii výtvarných umění, a to hned několik oborů najednou, což mu dodalo dobrou průpravu do další kariéry (studoval u Nepraše, Načeradského a Jiřího Davida). Sám říká, že někdy maluje „sochařské obrazy“ představující sochy, jaké by jednou rád vytvořil. Zároveň jsou však jeho obrazy jakýmisi téměř „surrealistickými“ vizemi, jaké prostřednictvím sochy ani zachytit nelze. Obě média se tak v autorově tvorbě smysluplně doplňují.
Novotného obrazy jsou často hádankovitými výjevy (ostatně sám autor svou tvorbu zahaluje tajemstvím už jen tím, že se prezentuje pod přezdívkou MICL). Představují často předměty obyčejné reality (prkna, palmy, melouny, citrony, mrkve, „tráva“, auta, šrouby, matky, kýble, krávy , labutě…) a jejich kombinace nám může připomenout Lautréamontovo setkání „deštníku a šicího stroje na operačním stole“. Tento příklon k jakési snové atmosféře v sobě nese kus takřka magrittovského surrealismu, zároveň však připomene i dílo Milana Kunce, charakterizované pop-artovým a groteskně absurdním propojením obyčejných věcí v kontextu současného světa. Některé Novotného obrazy jsou fantaskními krajinami, připomínajícími faunu a scenérii ze slavného hollywoodského sci-fi trháku Avatar (byly namalované ovšem několik let předtím), jiné zas mohou připomenout měsíční krajinu.
Pro Miclovu tvorbu rukopisně nejcharakterističtějšími se však patrně staly jeho „prkenné obrazy“: jakési kusy prkenné konstrukce se zde vznášejí na pozadí modré oblohy, vedou neznámo odkud neznámo kam (sbad až do nebes?). V těchto obrazech „jsou prkna tvarovou konstantou, základní autoritou, o kterou lze opřít nejen obrazovou kompozici, ale i celý lidský život. Prkna tu nejsou žádná fata morgána, ale realita a základ života, přirozená autorita a součást umělcovy osobnosti“, jak poznamenala Vlasta Čiháková-Noshiro.
Na poli sochařství je Michal Novotný jedním z mála, kdo se potýkají s klasickým sochařstvím a s figurou. Většina umělců, chce-li být svou tvorbou nositelem něčeho nového, z tohoto pole totiž raději utíká. Novotný je sochařem, pro kterého jsou tradiční materiály jako kámen anebo dřevo stále ještě důležitým sochařským materiálem. „Na sochách mám nejraději ono kouzlo, kdy se socha podobá měkké, živé bytosti, a přitom je vyrobena z nějakého pořádně tvrdého materiálu.“
Novotného obrazy často zachycují vize soch a jeho poslední menší sochy z pryskyřice (jde to rychleji než z kamene, jak říká) jsou zase přímými citacemi heterogenních, surrealisticky schizofrenních bytostí z obrazů. Některá témata se prolínají. Tak například v obrazech je jedním z nosných témat žebřík směřující do nebes – je to symbol touhy člověka neustále někam stoupat, ale zároveň i biblický symbol Jákobova žebříku – spojení dvou různých světů. A právě toto téma se zhmotnilo do trojrozměrné podoby v Novotného zatím asi nejimpozantnější soše Ti před námi, která je instalovaná ve veřejném prostoru.