Sochařský diskurs umělce současné střední generace Pavla Doskočila je rozmanitý a celistvý zároveň. Socha přebírá v Doskočilově zpracování zejména postmodernistické klíče: oproštění média od přímých modernistických odkazů, ironizace historických závažností i kýče, instalační chrakter díla v závěrečném výstupu atd.
Instalace a sochařské objekty nejsou však ortodoxně škatulkovány do média sochy. Doskočil pracuje sochařsky především v míře užívání různých materiálů: dřevo, sádra, přírodniny apod. V instalacích Doskočilových výstav lze pak v jednotlivých artefaktech sledovat důslednou preciznost ve formálním zpracování. Tato důslednost formy téměř emblematicky reprezentuje všednodenní známou skutečnost jak v závěsných objektech (například lovecké trofeje parohů) tak v utilitárních předmětech, které jsou často zpravidla brány jako „ready-made“, tedy již existující (např. košťata). Tyto jsou následně rozvíjeny do volného pokračování v podobě žánrových znaků (holý strom s kmenem, jehož základem je smeták, minimalistické panorama krajiny z dřevěných tyčí). Estetika zacházení s objektovou relitou a její opracování je nakonec zcela oproštěno od jakékoli „zdobnosti“. Každý artefakt nese přímý odkaz k modelům v realitě. Nejedná se však o popis, ale o transformaci nahlíženého modelu do velmi stručné výslednice. Parohy nebo věšák-svastika jsou předkládány s takřka strohým posunem. Doskočil se pohybuje mezi hranicemi ornamentu (zejména u fenoménu krajiny), který mu redukce v použitém materiálu nabízí, a mezi hranicemi sochařského zpracování. Nejlépe lze pozorovat tyto rezonance v instalacích jeho výstav. Objekt nebo objekty se zpravidla nedrží křečovitě „u země“. Parohy, závěsné objekty, některé takřka obrazově řešené v plánech, se většinou klenou nabídnutým prostorem galerie. Humor či spíš ironie mají důležitou roli tím spíše, že jsou uplatněny (pokud uplatněny jsou) jako výsledek mutovaného spojení skutečných objektů (zejména těch k uklízení: koště, umělohmotný odpadkový koš atd.) a opracovaného materiálu do stopy žánrů. Tyčovina dřevěných násad v konečném objektu vytváří lineární charakter, který následně čteme jako konkrétní vizuální zážitek.
Tvářnost uměleckého uvažování Pavla Doskočila se odvíjí z rustikálního prostředí, ve kterém žije. Blízkost krajiny, domácího bytování se všemi náležitými nástroji i objekty přírodnin jsou denní zkušeností. Doskočil však skrze rustikalitu forem uchopuje témata a problematiku, které mají zcela širší význam. Naráží na umělecké postupy předešlých dekád i na témata tabuizovaná historickým myšlením. To dokazují například instalace figurek panáků, které lze chápat jako krucifixy stejně jako panáka se ztopořeným údem. Velikost odpovídá, v křesťansky ortodoxních domácnostech, na zeď zavěšovaným krucifixům. Stejně tak se dotýká nacismem zneužitého symbolu hákového kříže. Ten nicméně prodělal v postmoderní vlně, především v německého umění, zcela ironizované trauma. Doskočil jej „designuje“ do věšáku. Jeho utilitární rekonstrukcí chce vybočit ze zažité historie symbolu.
Sochařství, stejně jako přidružená média s klasickým označením, dnes prochází intektuálně řízenými změnami ovlivněnými dědičnými znaky konceptuálních tendencí minulého století. Současně jsou tato média vnímána podprahově a v rukou protilehlých mechanismů získávají intuitivnější, a snad svobodnější, podobu. Řekněme, že práce Pavla Doskočila je spojením obou těchto protichůdných tendencí.