Pavel Opočenský je svou původní profesí šperkař, ale do povědomí výtvarné scény se výrazně zapsal jako sochař – autor kamenných objektů. V první polovině 70. let. Vystudoval střední uměleckoprůmyslovou školu v Jablonci nad Nisou a v Turnově. V roce 1979 emigroval do Německa, o dva roky později do USA.
V roce 1990 se z emigrace vrátil do Čech a kromě šperků začal vytvářet i kamenné sochy. Orientuje se především na tvrdé kameny (syenit, žula, čedič). Ve své práci využívá moderní technologie zpracování kamene – např. broušení diamantovými kotouči. V době po návratu z emigrace vytvořil sérii stél převážně ze syenitu. Kamenné stély, připomínající dávné menhiry, Opočenský vždy záměrně ponechával bez názvu. Poprvé zde uplatnil svou techniku inspirovanou šperkařskými postupy a vstoupil do dějin českého sochařství jako osobitý sochař, jehož rukopis rozeznáme na první pohled.
Opočenský své kamenné stély prořezává ve dvou protilehlých rovinách – v jedné příčně a v druhé svisle. Vzniká tak jakási síť, která je z určitého úhlu pohledu průhledná. V dalších objektech využívá jinou metodu, kterou též používá při tvorbě šperků: kámen probrušuje konvexně ze dvou stran do tenké, průsvitné vrstvy tak, aby se v určitém momentu objevila jemná, nepravidelná trhlina se skořápkovitě křehkými okraji. Jiným kamenům ponechává jejich kompaktní podobu a prořezává je rýhami v podobě kruhů nebo rourovitých děr.
V roce 1993 Opočenský vytváří sochy – ležící žulové bloky, které už onu filigránskou techniku postrádají a působí monumentalitou vlastní kameni. Sochař zde pracuje s kontrastem leštěné a přírodní plochy, kterou ponechává v její přirozené textuře. Totéž by se dalo říci i o sérii vertikálních soch z čediče, jež vznikají od roku 1995. Opět se jedná o menhiry, tentokrát s prořezanými vertikálními otvory, připomínajícími jakési pohádkové hradní věže se střílnami. Autor v nich opouští techniku vrtání a zajímá se více o vertikální a horizontální řez.
V Opočenského sochách se mísí filigránské „šperkařské“ zacházení s kamenem s razancí, hodnou velkých kamenosochařů. Poslední sérii soch s názvem Ursakrál vytvořil sochař v roce 2011. Od umělcova předchozího pojednání kamene se značně liší: Opočenský zde opouští geometrickou formu a vytváří „měkké“ sochy, v nichž se ve velmi specifické podobě začíná objevovat figura. Sochař vydlabává kusy žuly tak, aby vytvořil jakýsi negativní otisk figury v kameni. Otisky mají rozměr životní velikosti lidského těla a přímo vybízejí k tomu, aby si člověk do otisku lehl anebo sedl.
Opočenský se zde nechal unést nalezenou formou kamenů: jedná se o obří žulové valouny, z nichž čiší stáří několika milionů a které jsou ohlazené ledovcem během mnoha tisíciletého přírodního procesu. „O měkkost formy si ty balvany vyloženě říkaly“, prohlašuje Opočenský a dodává: „pocit ursakrálního je přímo v těch kamenech a jejich použití touto formou není náhodný. Tento pocit mi naznačil, co s tím mám dělat. Výsledek je jakási forma obětních kamenů – kamenů na spočinutí neboli forma, kde dochází ke splynutí s kamenem.“
Poslední série soch Pavla Opočenského dokazuje, že autor za použití tradičního materiálu jako je kámen dokáže najít nové inovativní cesty. I tyto poslední sochy jsou neopakovatelné a jako u předešlých geometrických soch i zde lze nalézt sochařův osobitý rukopis, který z kamene vytváří díla s nezaměnitelným působením.