Richard Kočí

Richard Kočí, ač patří ke generaci umělců nastupujících v 80. letech, byl našemu prostředí dlouho neznámý. A to proto, že pobýval až do 90. let v cizině.
Výtvarné tvorbě se Kočí začal věnovat už v roce 1972, kdy vytvářel drobné realistické figurky. Následovala studia na uměleckých školách v Texasu a Madridu. Jako sochař získával nejprve zkušenosti ze studia klasiků 20. století, jako byli Hans Arp, Constantin Brancusi či Henry Moore. Sochařství se ale po té mnoho nevěnoval. Ve Španělsku, kde v 80. letech Kočí žil, nebylo totiž lehké najít dostatek možností pro uplatnění sochařské tvorby, třebaže se zde po pádu frankovské diktatury umění rychle a svobodně rozvíjelo. Kočí se tehdy intenzivně věnoval grafické tvorbě a maloval. Zabýval se též velmi důkladně teorií – obecnými otázkami umění, jako např. smyslem sdělení uměleckého díla, jeho obsahem, významem či posláním.
V 90. letech se Kočí objevuje v Praze a v druhé polině 90. let začínají vznikat první, poměrně monumentální sochy ze dřeva, které se stávají autorovou vlajkovou lodí až po dnes, i když se nepřestal věnovat ani malbě. Sám autor uvádí, že tou nejvážnější motivací, proč je sochařem, je snad nesplněný sen z mládí stát se architektem. Jde o fascinaci konstruovat a řešit technické úkoly, které se pohybují někde na hranici práce inženýra-stavitele a umělce –snílka.
Sochy Richarda Kočího nejsou zobrazivé, nepopisují, ani nejsou výrazem autorových spontánních emocí. Jsou to zvláštní předměty, které jakoby něčemu sloužily, ale nevíme čemu. Sochy jsou abstraktní, ale je v nich i cosi animálního. V tomto smyslu má blízko k britskému Richardovi Deaconovi, jehož objekty oscilují mezi geometrickou konstrukcí a organickou formou oblých linií. Podobně jako Deaconovy sochy i Kočího objekty jsou hádankovité "stavby", dráždící svou labilní stabilitou, balancí hmot, svou konstrukcí-nekonstrukcí, plností i prázdnotou, technickou dokonalostí i "nedodělaností", tíhou-netíhou. Gravitace či jiné zákonitostí reálného (hmotného) světa jako by byly popírány. Trvalá přítomnost protikladných elementárních sil vnáší do díla rozměr, který překračuje "pouhou" stavbu a naplňuje jej další, nehmotnou dimenzí. V tomto smyslu jsou sochy Richarda Kočího metaforou základních životních pocitů, zejména obrazem věčného sváru mezi fyzickým a duchovním, mezi hmatatelným a neuchopitelným či mezi viditelným a neviditelným.
Poslední Kočího projekty se zaměřují na digitální vize soch, které se od předešlých velmi liší. Zůstává sice křivolaká linie jako nosná forma tvaru, socha je však pronikavě barevná. Vize nových soch jsou do jisté míry protipólem předešlé tvorby. Pro autora představují hru s barvami a tvary, a sochy tak více korespondují s dnešním pojetím umění, které, jak autor říká, je vesměs hravé a bavičské. Kočí prozatím nenašel sponzora na výrobu těchto soch (z laminátu), a tak poslední sochařské nápady zůstávají zatím jen snem.
Malbě se Richard Kočí věnuje od poloviny 80. let, kdy se z Madridu odstěhoval na venkov. Nejdříve maloval na dřevěné desky, do nichž ryl negativní reliéfy. Později přešel k překližkám, na něž maloval akrylovými lazurami, které se překrývaly a dosahovaly značné hloubky a světelnosti. Malba se pohybovala na hranici abstrakce, ale nalezneme v ní i realistické prvky. V pozdějších letech směřoval k minimalismu. Posledními autorovými obrazy jsou krajiny. „Těmito obrazy jsem chtěl zachytit elementární sílu přírody, ale zachovat její krásu. Snažím se propojit klasickou malbu s dobou, ve které žiji a hledám způsob jak naznačit jednoduchost v širším významovém kontextu“, říká o svých malbách autor.