Objekty a instalace Richarda Nikla spojuje časté nepochopení a nepřijetí veřejnosti, které plyne z letmého pohledu na věc a minimální snahy se dílům přiblížit. A je pravda, že autor tuto skutečnost nijak neusnadňuje ani během osobního setkání. Pro něj je významová rovina uměleckého díla až sekundární záležitostí, základ tvoří samotný materiál, narušení stereotypních hierarchií a intuitivní tvoření a konstruování. A je nasnadě zmínit také čirou radost z přetváření, objevování, ohmatávání a sledování. Ale vezměme to popořádku.
Nepřístupnost Niklových děl plyne částečně z použité estetiky a materiálu, a to i přesto, že jsou přímo inspirovány věcmi z našeho každodenního života. Tento každodenní život je pak vlastní především tzv. digitální generaci, pro kterou je neustálá přítomnost na internetu, prohlížení obrázků a statusů na sociálních sítích, jako je Facebook, tumblr nebo twitter, a pohotové reagování na cokoliv nového samozřejmostí. Co nás doopravdy žene být stále k dispozici – online – lze těžko verbalizovat, stejně tak tvorba Richarda Nikla vzniká intuitivně, rychleji, než jsou její jednotlivé části vsazeny do slov. Sám říká, že se snaží pracovat svižně, jaksi napřed, aby jej nezastihla přílišná teoretizace činnosti. To mu lze na jednu stranu vyčítat, na druhou stranu je to však pochopitelné, protože racionalizace tvoření může přejít do pouhé ilustrace či dokumentárního popisu skutečnosti.
V červnu 2015 Richard Nikl úspěšně diplomoval na vídeňské Akademii, kde studoval pod vedením profesora Heima Zoberniga. Ten ve své práci většinou pracuje s minimálními prostředky, které mu umožňují exponovat samotný prostor nebo médium, a tak stát často až na hraně mezi uměním a ne-uměním. Také materiály, které Nikl ve své tvorbě používá, takové otázce nahrávají. Sériově vyráběné rámy, strojově potištěné desky, samolepící fólie či zbytkové role od tiskařských papírových válců nejsou klasické umělecké prostředky, na které bychom byli z galerií zvyklí. Jejich obyčejnost je popudlivá a konstrukce působí až banálně. Na druhou stranu však taková díla odráží snahu po levné výrobě a v krátké chvíli je možné jejich podobu transformovat do užitých předmětů. Dalo by se snad v takové situaci mluvit o tzv. reverzním ready-madu. V konstrukci instalací, na nichž Nikl spolupracuje s Janem Brožem (např. instalace Kopyto, kterou poprvé představili v galerii AM180 v roce 2014), lze spatřit mimo jiné kutilské nadšení pro konstruování dočasných objektů, jejichž podoba je výsledkem výstavního prostoru, hry a dostupného materiálu. Na stejném principu vznikla i konstrukce pro prezentaci finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého v roce 2013. Tématem se tak stává nejen samotná skutečnost galerijní prezentace, ale také finanční a technické prostředky. Použité materiály tak pozbývají nebo nabývají nových hodnot, jejich hierarchie je narušena a ironizována.
Materiál, který Richard Nikl používá, nikdy není jen jednoduchou tvárnou hmotou, ale spíše podnětem k asociativní hře, ve které se kumulují jak odkazy k výrobním procesům či korporátním praktikám, tak k osobním záznamům autora. Tak tomu bylo například u děl, která doplňoval nebo vytvářel za pomocí speciální hlíny, jež se používá při výrobě například automobilových modelů v měřítku 1:1. Z této hlíny vytvářel Nikl nápisy na skle nebo loga sponzorských firem na informačních tabulích (výstava finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého 2013). Otevřel tak nejen otázku klasického sochařského média, ale také technovědného vývoje a institucionálního zázemí umělecké prezentace.
Jméno Richarda Nikla je v českém kontextu často skloňováno s pojmem post-internet. Sám termín, nakolik vágně a volně může působit, snad alespoň částečně vypovídá o jednom směru tvorby, kterému se věnují umělci digitální generace. Autor sám se však řadí do skupiny výtvarníků, kteří spíše prostředky internetu využívají, než aby se k nim kriticky či podvratně stavěli. V jeho práci tak najdeme zaujetí samotnou vizualitou či jazykem, které jsou strukturovány a prezentovány podle konkrétního účelu a komunikační sítě. Často se v jeho dílech objevují plány, kresby či twitterová pásma vytištěná na desky, které jsou seskládány do jednoduchých trojrozměrných objektů (výstava Void of Course v Kodani, objekt pro výstavu Telepatie nebo esperanto ve Futuře, dílo Spyderco, 2012). Vzniká tak napětí mezi vizuální rovinou (potencialitou) a jejím zhmotněním (materiální realitou), jehož výsledná podoba často po skončení výstavy zaniká. V tom částečně spočívá pozadí Niklovy tvorby. Nejde o přímou kritiku neoliberálního kapitalismu a jeho koloběhu spotřeby a výroby, nebo o explicitní ekologický aktivismus, ale spíše bychom mohli mluvit o urychlování procesu technologického a společenského vývoje (akceleracionismus) nebo o exponování výrobních struktur a institucionálních systémů.