Autor se věnuje tvorbě v reálném prostoru a čase. Vytváří multimediální performance, instalace, videa, architektonické realizace a divadelní výpravy. První etapa jeho tvorby spadá do období komunistického režimu, kdy se často dostával do konfliktu s vládní mocí a musel realizovat své projekty v neoficiálním prostředí.
V této době se zúčastnil mnoha akcí, výstav a sympozií „druhé“ kultury (Malostranské dvorky, Praha 1981, Symposium na chmelnici, Mutějovice 1983 ad.) Tato kultura byla specifická tím, že oficiálně nebyla ani zakázaná, ani povolená, ovšem permanentně jí hrozilo nebezpečí ze strany kontrolních a represivních orgánů. Už před začátkem svého studia na Akademii začíná Ruller rozvíjet svůj specifický přístup k tvorbě. Studoval sice klasické sochařství, což byla v té době jediná oficiální možnost, jak realizovat umělecká díla v trojrozměrném prostoru, nicméně se tomuto tradičnímu oboru velmi vzdálil. Sblížil se s aktuálními trendy západního umění, které často chápalo uměleckou tvorbu nikoli jako produkci artefaktů, ale jako časoprostorovou a mentální událost. Rullerův přístup ukazuje třeba akce – instalace Prášení na konci chodby (Brno, radnice, 1984). Autor zde spojuje více alternativních oborů: časovou a pohybovou akci (práci s vlastním tělem) a prostorovou instalaci. Stal se zde jakousi oživlou sochou: při akci se tělo pohybovalo v hromadě sypkého materiálu, po konci akce zůstal negativní otisk těla. Toto dílo má optické i haptické kvality. Výsledkem je forma, z níž by mohla vzniknout definitivní socha, což však nebylo autorovým záměrem. Poselstvím díla je jeho neukončenost, fragmentárnost, dějovost. Podobných metod autor využívá i jindy. Postupně začíná testovat technická média, fotografii a video. Tyto prostředky mu neslouží pouze k záznamu, ale využívá je i při akci samotné. Důležitá je zde opět časovost média.
Autor pojímá dílo a potažmo prostor jako čtyřrozměrný, obohacený o časovou dimenzi. Například video Mánes v Mánesu (video – enkaustika) využívá pohyblivého obrazu, který je však téměř překryt hmotou (vosku), jejíž primární vlastností je trvání. Autorova tvorba je na jednu stranu velmi konceptuálně náročná (našli bychom paralely s určitými filosofickými teoriemi) a na druhou expresivní a dramatická. Autor je zpravidla sám protagonistou svých akcí (v duchu body artu). Jeho sdělení se mohou zdá aktuální (třeba politická), ale hlavně jde o základní otázky ontologického charakteru (proto Rullerova tvorba připomíná alchymistické či kabalistické koncepty).