Vladimír Škoda je sochař, přičemž dominantním vyjadřovacím prostředkem jeho tvorby je kov, který v průběhu své celoživotní tvůrčí činnosti důmyslně zpracovává. Narodil se v roce 1942 v Praze a v šesti letech, kdy mu umírá otec, se mu nevlastním otcem stává strýc, kovář a malíř Josef Vacke. Díky němu je Škodovi umožněno již od dětství používat buchar a mít intenzivní kontakt s kovem.
Mezi lety 1957–1960 absolvoval Učňovskou školu firmy Českomoravská-Kolben-Daněk (ČKD) ve Slaném v oboru soustružník – frézař, kde si osvojil další řemeslné zpracování kovů. Umělecké tvorbě se věnoval již od dětství a během učňovského působení se tento proces ještě zintenzivnil. „Bylo mi sedmnáct let, pořád jsem tancoval. Nejčastěji jsme chodili do Reduty tančit charleston. Jednou tancování vybouchlo, já zůstal doma a začal jsem kreslit. Najednou mě to chytlo.“[1] Od té doby se této aktivitě věnoval kontinuálně a ke konci studia v ČKD se mu již v hlavě rýsovala představa, že si podá přihlášku na AVU. K přijímacím zkouškám však tehdy nebyl ani připuštěn. Poprvé mu to bylo umožněno v roce 1960, skončil ale neúspěšně. Mezi lety 1963 a 1967 se znovu hlásil na AVU i na UMPRUM, ani na jednu školu ho ovšem nepřijali. „Takhle to chodilo až do roku 1967, přihlášku jsem si podával snad sedmkrát,“ vzpomíná Škoda. [2]
S vědomím, že o jeho tvorbu v Československu nemá nikdo zájem, se rozhodl emigrovat do Paříže. „V té době mi už bylo jasné, že mě tady nikdo nechce. Dokonce jsem se začal zajímat o scénografii, ale tam mě také nechtěli. Věděl jsem, že musím něco radikálně změnit. Tenkrát jsem si od nějaké svazačky prachobyčejně koupil výjezdní povolení svazáků do Paříže. Rozhodl jsem se, že si to zařídím jako Gutfreund, Kupka, Šíma, Zrzavý a další čeští umělci. Prostě odjedu. Samozřejmě to nebylo tak jednoduché, ale od šedesátého šestého jsem si tenhle cíl dal do hlavy a nic jiného už mne nezajímalo.“[3] Odjet do Paříže se mu podařilo v červenci roku 1968. Na drsné začátky, kdy přespával na studentských ubytovnách a několik nocí přečkal dokonce i pod mostem, vzpomíná takto: „Žil jsem o chlebu, který mi rozřezával dásně, a nejlevnějším víně za 50 centimů.“[4]
Zhruba po měsíci ve Francii si při cestě po ulici všiml, že na titulní straně pařížských novin je fotografie Václavského náměstí s tankem. „Tehdy jsem ještě neuměl ani slovo francouzsky a naivně jsem si myslel, že se v Praze natáčí nějaký film z druhé světové války. Takhle jsem alespoň dva tři dny chodil po Paříži,“ [5] popisuje. Po několika dnech potkal Čecha, který mu vysvětlil, co se v Praze stalo, a zavedl ho do spolku SOS zřízeného na pomoc Československým občanům v exilu. Díky obrovské vlně sympatie, která se ve Francii po srpnu roku 1968 zvedla, se Vladimíra ujala francouzská rodina a poskytla mu azyl.
Krátce nato získal stipendium na univerzitě v Grenoblu, kde se začal učit francouzsky, a posléze začal studovat malbu na École des beaux-arts v Paříži. Škodových děl si povšiml významný francouzský sochař César Baldaccini, který zde vedl ateliér sochařství a u něhož Vladimír Škoda nakonec strávil jeden rok studia, během něhož postupně opouštěl malbu a stále více se věnoval drátěným objektům. Baldaccini byl přesvědčen o nadání jak Vladimíra Škody, tak i Marie-Claude Brunet – Škodovy partnerky a následně i manželky, již český umělec potkal právě na této škole – a jejich díla prosazoval na prestižní soutěži Prix de Rome. Novomanželé toto ocenění napodruhé skutečně získali – a s tím i dvouletou stáž v Itálii, která Škodovi nastartovala uměleckou kariéru. V letech 1973 až 1975 působil v Římě ve Villa Medici, kde vytvořil sérii soch ze železných drátů. Jeho dílo bylo v Římě také představeno na první samostatné výstavě, a to v galerii Primo Piano.
Po návratu do Paříže se Škoda několikrát ucházel o místo profesora na francouzských univerzitách. „Tak jsem to zkusil. Jednou, dvakrát, třikrát… a na počtvrté to vyšlo.“[6] Jako profesor působil na École des beaux-arts v Le Havre, na École des beaux-arts v Marseille a nakonec na École des arts décoratifs ve Štrasburku. Během své pedagogické praxe si mimo jiné musel sám pro sebe zformulovat, co přesně vytváří, což mu pomohlo jasněji definovat podstatu své tvorby – jenom instinkt už nestačil. V této etapě svou pozornost přesunul od drátěných konstrukcí, které považoval za projev kresby, směrem k hmotě jako takové; do kovu začal kout. Jeho zájem se koncentroval kolem vnitřního prostoru hmoty. A jak je z jeho díla patrné, zajímal se o matematiku, fyziku a vnitřní mikrokosmos objektů. Zúročil etapu svého dětství, kdy díky svému strýci poznal kovářské řemeslo, ale i preciznost, kterou si osvojil coby soustružník během svých učňovských let.
Kolem roku 1988 se dostal do bodu, kdy si při práci s bucharem, kovadlinou, a tedy s rozžhavenou hmotou uvědomil, že pracuje s formou, kterou ale v podstatě nevidí: hmota určená ke zpracování a utváření se totiž musí v peci zahřát do bílé barvy. Taková hmota – v oceli žárem probuzená energie bránila Vladimíru Škodovi vidět přesnou podobu vytvořeného uměleckého objektu a vývoj jeho díla postupně došel do kulovité podoby. „Dávám něčemu tvar, ale nevidím ho. Tak nějak automaticky, samovolně jsem se přiblížil tvaru koule, což není přesný výraz, lepší je matematický pojem sféra.“[7] V této době se také setkal s knihou architekta francouzské revoluce Étiennea-Louise Bouillée (Architecture, essai sur l’art / Esej o umění architektury), která na něho velmi zapůsobila. Po jejím přečtení se rozhodl ve své práci aplikovat dokonalou formu – kouli. Jeho dílo vychází z geometrických vztahů, které jsou ale převáděny intuitivně. Koule tak zastupuje celek vesmíru, jednotlivá vesmírná tělesa i ideální tělesa dle Platónovy teorie.
Další zlom v jeho tvorbě představoval okamžik, kdy se z vnitřního prostoru objektu dostal na povrch. Jeho kované koule, které měly samozřejmě povrch i tvar, jenž vycházel z podstaty jejich materiálu, nebyly po stránce formy dokonalé. Škoda si tak nechal dokonalé koule soustružit a posléze do nich vrtal a snažil se proniknout dovnitř, ale „ta hmota jako by zmizela“.[8] Povrch koulí začal leštit a využíval odrazu světa kolem – umělcovy tvorby se tak zhmotnila jeho fascinace geometrií zahnutého prostoru. Vnitřek ocelových koulí posléze osazoval i jinými kovy, jako je třeba měď, a pomocí drážkování a leštění zdokonaloval jejich povrch. Fascinovaly ho i teorie o černých dírách. Svou pozornost soustavně zaměřuje na astronomii, astrofyziku, která se zabývá i tím, jak vypadá černá díra uvnitř. Jeho umělecká aktivita se postupně přesouvá na přesný opak toho, čemu se věnoval předtím, zajímá ho slupka, která odráží vnější prostor. Koule už tedy nemusely být plné – Škodovi šlo o jejich povrch a o vesmír kolem, deformaci prostoru, odraz zkreslení reality.
Umělcovou celoživotní inspirací je Jan Kepler a jeho badatelská činnost. Poctu tomuto vědci Škoda vyjádřil prostřednictvím své první velké výstavy konané v České republice v roce 1995 v pražské Galerii Rudolfinum. Zde byl prezentován zvláštní projekt Mysterium Cosmographicum Johannes Kepler a celá výstava byla součástí projektu Konstelace/ Constellations, který proběhl ještě v galeriích ve Štrasburku a v Bruselu. V roce 1999 bylo v Musée des Beaux-Arts v Montrealu na výstavě Cosmos: du romantisme à l’avantgarde představeno další jeho dílo na téma kyvadlo a další kyvadlové sochy pak byly prezentovány na výstavě Riflessi celesti e meccaniche galileane v Pise v roce 2004.
Později se Vladimír Škoda inspiroval vibračním a rotačním pohybem zrcadla, a tak se mu podařilo získat vizi nekonečna v pohybu vedle zkresleného obrazu okolí. Důležitým aspektem tohoto díla je série vibračních a natáčecích zrcadel Miroir du temps (Zrcadlo času) vyráběná od roku 1999 a představená v roce 2006 na výstavě Specchio del tempo v italském Spoletu a v roce 2007 na výstavě Quatrième dimension / Čtvrtá dimenze ve Veletržním paláci v Praze.
Výstavou Espace d’art contemporain v Colmaru Vladimír Škoda v roce 2013 zahájil sérii výstav ve Francii, Německu a v České republice. Tu doprovází monografie de l’intérieur (zevnitř), která obsahuje přehled umělcovy tvorby od devadesátých let do současnosti. Škoda při práci s kovy využívá různé fyzikální procesy a technologie, jako je interference, magnetismus, polarita a konfigurace osvětlení, přičemž fascinace kosmem se odráží ve většině jeho tvorby. Na základě znalostí, ale i pocitů a prožitků z geometrie a matematiky formuje tvar kompozic, vytváří paralely k vesmírnému uspořádání, za využití optických efektů buduje nový prostor mezi jednotlivými dimenzemi. Dociluje tím unikátního překračování hranic sochařské materie, a jeho díla se tak zasazují do jiných rovin, do rovin kosmického univerza.
[1] https://www.pametnaroda.cz/cs/skoda-vladimir-20161220-0, vyhledáno 14. 4. 2023.
[2] Tamtéž.
[3] Tamt.
[4] Tamt.
[5] Tamt.
[6] Tamt.
[7] Karolína Jirkalová, Cesta do hmoty a zase zpátky, rozhovor s Vladimírem Škodou, Art&antiques, léto 2007, str. 31.
[8] Karolína Jirkalová, Cesta do hmoty a zase zpátky, rozhovor s Vladimírem Škodou, Art&antiques, léto 2007, str. 31–32.