Zdeněk Hůla vystudoval malířství na AVU (studia dokončil v roce 1972). Malbě se věnuje dosud, ale od roku 1984 se zabývá současně i sochařstvím a do povědomí veřejnosti vstupuje dnes možná více jako sochař než malíř.
V 80. letech začal vytvářet objekty ponejvíce ze dřeva, respektive z prutů, větví, kmínků. Kladl důraz na organičnost materiálu, ale zrovna tak i na konstruktivnost – řadu objektů vyskládal do strohých, pravidelných tvarů. V díle Barevná socha vložil do geometrické dřevěné konstrukce zrcadla, jež odrážela okolní prostor a navozovala tak dojem nekonečnosti.
Od roku 1994 v tvorbě Zdeňka Hůly převažuje práce s kamenem. Používá tvrdý kámen, ponejvíce žulu, jež mu umožňuje exaktní a trvanlivé řezy. Vylomené bloky kamene nezpracovává celé: preferuje využití kontrastu hladké, zpracované plochy s přírodní podobou kamene. Některé bloky půlí, aby je pak složil opačnými stranami k sobě. Většina soch je složena ze dvou bloků. Někdy do sebe pasují obě části přesně (na „měkký dotek“, jak říká autor), jindy vznikají škvíry, které umožňují autorovi rozehrát efekt světla pronikajícího kamenem. To je patrné například v „astronomické“ soše Od slunovratu k slunovratu (1998): když nastane slunovrat nebo denní rovnodennost, paprsky slunce proniknou kamenem a dopadnou na jedno místo. Na podobném principu slunečního svitu je vytvořena i socha Sluneční hodiny (1998) nebo Sluneční brána.
Zvláštní skupinu Hůlovy tvorby tvoří sochy propojující kámen a sklo. Autor v nich pracuje s kontrastem plné hmoty kamene a lehkosti, křehkosti a průhlednosti skla. Těžké balvany jsou posazeny na tabule skla, které je však z dálky neviditelné, což vyvolává dojem, jakoby se kámen „vznášel“ ve vzduchu.
Ve své malířské tvorbě začínal Hůla jako figuralista. Přitahovala jej však též téma přírody a přírodních dějů, jež posléze v jeho malířské tvorbě zcela převládlo. Geometrizující elementy se zde prolínají s organickými formami. Hlavním zájmem malíře se stává hledání řádu – pevného bodu v chaosu světa a kosmu. Třebaže jeho malířské počátky na škole byly figurální, hned po studiích se vydal abstraktním směrem, jenž sleduje dodnes.
Východiskem Hůlových abstraktních pláten je často krajina, obloha či vesmír a hvězdy jakožto symboly nekonečnosti. První cyklus, který po škole vytvořil, byla série maleb Podivné krajiny, v nichž se vyrovnával s depresivní situací 70. let i s osobními zážitky (smrt otce). V 70. letech vzniká také cyklus Forbesy – obrazy hracích automatů z hospod. Koncem 70. let se pak vrací ke krajině a vytváří cyklus Pokus o jeden rok, malovaný na křídovém podkladě. Počátkem 80. let následuje krátké intermezzo návratu k figuře v cyklu s názvem Ulice. V těchto obrazech se poprvé objevuje rastr jako konstrukční prvek obrazu – prvek, který je nedílnou součástí Hůlova díla až do současnosti. V 80. letech se konstituuje typická Hůlova tvorba, v níž pracuje s již zmíněným rastrem a geometrickými motivy (bod, kruh, trojúhelník,čtverec, přímka, úsečka, křivka). Přísná geometričnost těchto pláten je však vždy narušena: někdy jsou základní geometrické tvary jakoby „nedomalované“, jindy celou kompozici výrazně nabourává gestická malba. V 90. letech pak vznikl cyklus Zátiší s ovocem – další rozvinutí principů autorovy malby 80. let a zároveň i odkaz na Paula Cézanna a jeho prohlášení, že umělec by měl vše v přírodě vytvářet podle tvaru základních stereometrických těles. Posledním z Hůlových cyklů, vzniklých po roce 2000, je série obrazů na téma Živly – Oheň, Voda, Země a Vzduch.