Z iniciativy sochaře Jana Koblasy vznikla v polovině 50. let v Praze skupina Šmidrů. Jednalo se o volné sdružení studentů uměleckých škol – Akademie výtvarných umění, především malířů a Akademie muzických umění hudebníků a divadelníků. Ti se povětšinou scházeli v pražské vinárně Globus na Národní třídě. Jejich hlavní myšlenkou byla určitá touha bojovat proti průměru, všednosti a jistá snaha o originalitu.
Teoretikem skupiny byl Jan Kříž, který se stal i kurátorem Šmidrů. Mezi šmidristy v počátcích patřili Bedřich Dlouhý, Jan Koblasa, Karel Nepraš, Jaroslav Vožniak a Rudolf Komorous.
Ke Šmidrům se posléze přidal i skladatel Jan Klusák a malíř Ladislav Placatka. Řada akcí byla spontánní, jednodenních a balancovala na hranici umění a recese. Jejich projevy tak rozvířili dusivou atmosféru komunistické éry a alespoň na okamžik umožnili běžnému divákovi rozvrátit jeho stereotypní prožívání. Hlavní tendencí šmidrů byly dadaistické projevy, jak v rozhovoru uvedl Bedřich Dlouhý: „Šmidří podnikání bylo dada! Pro nás zpráva, že italští futuristé čůrali na pohřbu na rakev, což byl skandál, byla naprostá slast…Trapas, fiasko a ostuda, to byl motiv, krédo a program.“
První dadaistické výpady nastaly v roce 1954, kdy Šmidři uspořádali představení pod názvem Mal-muz-herciáda (malíři, muzikanti, herci). Hlavní snahou bylo distancovat se od oficiálního programu socialistického realismu. Vytvořili tak umělecký program a estetiku „divnosti“, kterou se vymezovali i vůči surrealismu. Koblasa charakterizuje program „divnosti“ ve vztahu k surrealismu jako „expresivní symbolismus.“
Prostřednictvím představení Malmuzherciády tak oživují výtvarnou scénu a přinášejí ironii, grotesku a někdy i akce hraničící s výtržnictvím.
Jednodenní výstava 19. 12. 1954, od které se odvíjí „Šmidří den“, byla uspořádaná v bývalé modlitebně v Londýnské ulici č. 30. Připravili ji studenty AVU a AMU a prezentovala improvizovaná díla jako pomočený kolektivní objekt A hvězdy září, dále kombinované asambláže Bedřicha Dlouhého Neobvyklá ryba, Velké jůjo a Malé jůjo, Stávka prodavačů tasemnic. Nebo Placatkovo Dítě, které právě snědlo svou matku. Hudebníci předvedli trojdílnou skladbu pro smyčcové kvarteto, která byla doprovázená konkrétními zvuky, jako šplouchání vody v umyvadle, šoupání židle po podlaze a tlučení do desek nástrojů. Skladba Eine kleine Dadamusic jasně vyjadřuje náklonost umělců k dadaismu. Následovala výtvarná spolupráce Šmidrů na představení Dva balety v Ledeburských terasách roku 1955, ve stejném roce se ke Šmidrům připojuje i Jaroslav Vožniak, který přestoupil z UMPRUM na AVU.
Následovala Výstava pro jeden večer na Střeleckém ostrově v roce 1957. Z urážky tehdejšího komisaře klubu v restauraci na břehu Vltavy se zrodilo pojmenování šmidrové, dle loutkové figurky policajta Šmidry. Na výstavě zazněly texty Václava Havla, Jan Koblasy, který vedl i tzv. Letopis Šmidrů.
Jejich snaha o neumělecké projevy se projevila v založení hokejového mužstva Paleta vlasti v roce 1958. Je určitou ventilací poválečného období a politické situace padesátých let. „Nebýt umělecký, neb to, co je nastaveno jako umělecké, je nepřípustné.“ Součástí skupiny bylo od roku 1958 i Šmidří hudební těleso. Koblasa hrál na eufonium, Dlouhý na heligonku, Nepraš na křídlovku, Peťák Lampl na trombón a Aleš Veselý na tubu. Šmidří dechovka se zúčastňuje společenských akcí, jako jsou koncerty a svatby – většinou končící naprostým fiaskem.
Na začátku 60. let, kdy většina umělců Šmidrů ukončila vysokou školu, se každý vydal na sólovou uměleckou dráhu a jejich společná činnost skončila.
Výstava Šmidrové v Ostrově nad Ohří roku 1965 se stala rekapitulací dosavadní tvorby této skupiny. Definitivní ukončení pak představuje výstava ve Špálově galerii v Praze roku 1968.
Obsáhlá výstava na Bítově po více jak třiceti letech vyzdvihuje poetiku divnosti jako aktuální umělecký fenomén. Kombinaci šmidrovské grotesky a existenciálních projevů spatřujeme v Koblasových dílech Dian na lovu, Mládenci a jejich Přítelkyně a dále v díle Ropucha co modla světa nebo Trpaslík Máňa.
Dozvuky Šmidřích aktivit vidíme v tvorbě Karla Nepraše, který zakládá s kreslířem Janem Steklíkem Křížovnickou školu čistého humoru bez vtipu (1962) a spolu s dalšími umělci tvoří volné sdružení malířů, sochařů, literátů a hudebníků, které ještě pokračují v dadaistické tendenci. V díle Karla Nepraše se do určité míry kontinuálně objevuje ona šmidří poetika, obohacená silným existenciálním podtextem. Jeho plastiky odkrývají samotné útroby lidství, naléhavě se obracejí k divákovi a komunikují s ním. Zdánlivě banální témata a vtipný výraz propojují humor, absurditu a existenciální možnosti v jednom.
